Fuck》Dojae [ ✔ ]

『1』『2』

    Od návštěvy Jaehyuna a jeho syna Renjuna uběhl týden. Nikomu jsem o tom neřekl, protože by se to určitě dozvěděl Johnny a s Jaehyunem by si o tom určitě povykládal. To by znamenalo, že by pak Jaehyun přišel za mnou a to by nebylo vůbec dobré.

Naštěstí jsem dnes už v práci, takže mě Jaehyun nemůže doma vůbec najít. Pracuji ve školce a mám to štěstí, že mám své dvě děti u sebe ve třídě ( to samozřejmě neznamená, že mají nějaké privilegia ).

,, Měj se, ahoj. " rozloučil jsem se s posledním dítětem a i s jeho rodičem.
,, Jeno, Jaemine. Pomůžete mi, prosím, uklidit ? " otázal jsem se jich, ale odezvy se mi nedostalo.

Šel jsem proto do hrací místnosti, kde poté děti i po obědě spinkají, a našel jsem je ležet v sedacím pytli, jak spinkají. Pousmál jsem se nad nimi a pustil se do uklízení sám. Jelikož to není poprvé, tak se na ně nezlobím, i když vím, že mi to dělají schválně ( po obědě nespí, aby byli dostatečně unavení odpoledne a mně nemuseli pomáhat ).

Do hodiny jsem měl všechno hotové, a tak jsem přešel zpět ke svým dětem a začal je jemně budit.

,, Hm, co se děje ? " jako první se vzbudil Jaemin. On má vcelku lehké spaní, takže je opravdu lehké ho probudit.

,, Nic se neděje, Zlatíčko. " pohladil jsem ho po vlasech.
,, Jenom už půjdeme domů, tak prosím vzbuď svého brášku, ano ? "

,, Dobře. " přikývl a se zívnutím se protáhl. Já se zvedl ze země a šel zpět ke svému stolu, abych mohl posbírat své věci a schovat je.

Když jsem byl hotov, objevil se u mě Jeno a Jaemin plní energie. Poznal jsem to díky jejich úsměvům na tváři, které byly široké.

,, Můžeme jít ? " dal jsem si tašku přes rameno. Oba přikývli a společně jsme se vydali ven před školku.

Po cestě jsem si na chodbě všiml nějaké osoby. Nejdřív jsem nechtěl nic dělat a tiše vyklouznout ven, ale nakonec jsem k neznámé osobě přišel blíž, kdyby náhodou potřeboval s něčím pomoct.

,, Promiňte. " poklepal jsem mu na rameno a muž se na mě otočil. Rozhodně jsem nečekal, že přede mnou bude stát Jaehyun.
,, J-jaehyune. " vyslovil jsem jeho jméno překvapeně.

,, Doyoungu, ahoj. " pozdravil mě s úsměvem na tváři, jakoby u mě před týdnem nebyl a málem mi něco neudělal.
,, Doufal jsem, že tě tady ještě zastihnu. "

Nakrčil jsem obočí.
,, Proč ? " otázal jsem se a Jena a Jaemina chytil za ruce, abych s nimi mohl kdyžtak utéct.

,, Potřeboval bych Renjuna zapsat do školky. " odpověděl mi.

,, Není na to dost pozdě ? " nadzvedl jsem obočí nechápavě obočí. To je tak neschopný otec, že si až teď vzpomněl na to, že by Renjun měl chodit do školky ?
,, Navíc by už dávno měl chodit do školky, tak proč až teď ? " nedalo mi to a já se prostě musel zeptat.

,, Renjun do školky chodí, ale musím ho každý den vozit do uplne jiného města a je to časově dost náročné. " vysvětlil mi.
,, A od Johnnyho vím, že pracuješ ve školce. Tak jsem si řekl, že bych tě mohl poprosit o laskavost. " zase se na mě usmál.

Jasně, že tuhle informaci ví od Johnnyho. Tentokrát dost lituji toho, že jsem tehdy šel s ním a s Taeyongem ven; hlavně jsem neměl o svém životě tolik prozradit Johnnymu.

,, Laskavost ? " zamračil jsem se.
,, Ty po mně chceš laskavost ? Děláš si srandu ? " nevěřícně jsem pokroutil hlavou.
,, Po tom všem chceš po mně laskavost, neuvěřitelné. " odfrkl jsem si.

,, Ale Doyoungu, nedělej. " překřížil ruce na hrudi.
,, Vždyť se ti to všechno pokaždé líbilo. "

,, Je mi líto, Jaehyune, ale Renjuna sem dostat nedokážu. Zkus to příští rok, kdy budeme přijímat nové děti. " dětem jsem ruce víc zmáčkl ( samozřejmě tak, abych jim neublížil ) a šel ven z budovy.

Nechápu jak za mnou muze dojít a dělat, že se nic nestalo. Ještě se ke mně chová, jakobych mu něco dlužil, když to on mi ze života dělal, a pořád dělá, peklo. Taky se chová, jak kdybych mu neřekl, že Jeno a Jaemin jsou jeho děti; ani se na ně nepodíval, parchant.

,, Mami, stůj ! Jdeš moc rychle. " zatahal mě Jeno za ruku a díky tomu jsem se zastavil a na oba se podíval.

,, Ježiš, moc se omlouvám. " omluvil jsem se jim a jejich ruce pustil.
,, Nad něčím jsem se zamyslel a prostě jsem šel. "

,, Nic se neděje. " Jaemin se na mě usmál.
,, Jenom jsme ti už nestíhali. " zasmál se.

,, I tak se omlouvám. " vydechl jsem a oba pohladil ve vlasech. Pak jsem je zase chytil za chytil za ruce a už pomalu šel na zastávku.

Je pravda, že jsem šel tak rychle, aby mě Jaehyun nedohnal, ale vypadalo, že ani nemá zájem jít za mnou. Hádám, že mu zas tak nevadí Renjuna dovážet do jiného města.

,, Hej, Doyoungu. " tak tady ho máme. Já se na něj ovšem neotočil, ani na něj nějak nereagoval. Prostě jsem pokračoval ve své cestě.
,, Notak, Doyoungu. Svezu vás domů. "

,, Už nám jede trolejbus, takže to je to dobrý. " odsekl jsem a trochu přidal do kroky. Došli jsme na zastávku přesně včas a s dětmi jsme nasedli.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

😊😊

Doufám, že se kapitola líbila a budete ve čtení pokračovat ♡

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere