Daddy? Sorry. (LS, CZ)

12.

Dny plynuly, až tu byla najednou polovina ledna. Harry za ten čas získal opětovnou důvěru k Louisovi a víceméně i k lidem kolem sebe. Uvědomil si totiž, že je Toby vážně po smrti a tak už na ně nikdo nemůže. Jasně, pořád se občas něčeho lekl, ale už nebyl tak paranoidní a uplakaný.

Právě teď ležel kudrnatý chlapec zády na posteli s hlavou svěšenou dolů a hrozně se nudil. Nebavilo ho být už čtvrtým dnem v kuse v posteli, fakt ne. Musel někde v práci, kam se mimochodem taky vrátil, chytit nějakou virózu. Vlastně měl jen teplotu a rýmu, ale Louis trval na tom, že to vyleží. A jak by mu mohl Harry říct ne, že?

Najednou se ovšem otevřely dveře, což ho donutilo zvednout se do sedu.

„Ahoj, Harry. Jak se cítíš?" Louis vešel do místnosti s čajem v rukou, který podal jmenovanému chlapci na posteli.

„Ale jo, jde to. Je mi dobře, jen se šíleně nudím." postěžoval si a napil se černého čaje s medem a citronem. Tohle pití byla asi jediná dobrá věc na tom být nemocný. Zbožňoval ten nápoj, ale kdykoliv jindy si na něm nepochutnal tak moc, jako když musel být v hromadě přikrývek s teploměrem pod paží.

„Měřil sis teplotu? Bolí tě hlava? V krku?" mladší se zasmál, protože si připadal jako u výslechu. Na druhou stranu si ale tuhle přehnanou péči užíval.

„Měřil. Mám osmatřicet. Hlava mě bolí jen maličko, ale dá se. Bude to asi od rýmy. A v krku mě nebolí. Mám energie na rozdávání a fakt se nudím. Nemůžu třeba pracovat? Nebo něco dělat?" škemral Harry dál.

„Ne. Můžeš leda ležet v posteli, koukat na televizi a nebo si číst."

„Ale to je otrava..." Louis si povzdechl nad jeho argumenty a radši pozměnil téma.

„Neříkal jsi náhodou, že tě bolí hlava?"

„Říkal." zamumlal Harry nazpět a napil se čaje.

„Tak snad tě přestane brzy bolet. Pokusím se to urychlit, hm?" řekl starší a v mžiku vtiskl mladšímu pusu na čelo. Přesně tak to dělala maminka Louise, když si jako malý rozbil koleno, nebo se bouchl do hlavy o polici.

„Au!" vykřikl mladší, když mu došlo, jak to Louis myslel. Dominantní se na něj nechápavě podíval, čekajíc na vysvětlení.

„Právě mě začaly bolet rty." Harry věděl, že je tohle možná trošku moc vzhledem k jeho pozici, ale nemohl si pomoct a prostě to musel říct. Úleva ho zalila až, když se starší uchechtl.

„To tě musím zklamat, protože se nepotřebuju nakazit."

„To ale můžete i když tu se mnou jste." argumentoval nazpět mladší.

„Ale slinami se šíří bakterie a viry lépe, no ne?" Harry chtěl něco odpovědět, ale přerušil ho zvonek.

„Počkej tady, hned jsem zpět." řekl Louis a zmizel ve dveřích. Do chvíle se zezdola začaly ozývat hlasy několika osob. Harry nečekal dlouho a někdo se objevil ve dveřích. Nebyl to ovšem Louis. Kudrnatý chlapec se na posteli strachem napnul. Jako první ho totiž napadlo, že se jeho noční můra opakuje a někdo je přišel zabít. Louis pracoval s mnoha lidmi z takového pomyslného podsvětí, takže by se to podle názoru mladšího klidně stát mohlo.

Ale ten kluk ve dveřích nevypadal jako vrahoun. Byl podobného vzrůstu jako Harry, blond vlasy, modré oči, spíš chlapecké oblečení... Celkově byl takový něžný. A to se i potvrdilo, když promluvil.

„Ahoj, jsem Niall. Ty jsi Harry, že?"

„J-jo, jsem."

„Ježiš, promiň! Já zapomněl na to, co se vám stalo... Jsem tady se svým přítelem, který se zná s Louisem. Baví se teď dole a já mám za úkol jít za tebou a zabavit tě. Prý jsi nemocný a nudíš se." řekl Niall a udělal pár kroků k posteli, ve které stále seděl Harry s hrníčkem v rukou.