Houpat se nad propastí

2

Když jsme se potkali podruhé, už jsme tak nějak tušili, co od toho druhého čekat. A ze situace nějak vyplynulo, že polezeme spolu. Asi i proto, že náš kamarád-kněz projednou nedorazil. A tys neměl nikoho, kdo by tě jistil, když jsi lezl ty svoje sedmičky.

Já v tu dobu už jistit uměla poměrně dobře, a tak jsme se nějak spárovali. Petra totiž v tu dobu už chodila s Ondřejem, a tak jsme stejně v naší partě vycházeli na licho. A od té doby jsme vždycky, když jsme se na stěně potkali, lezli jenom spolu.

Strašně jsi tehdy nesnášel bouldery - které jsem já zas zbožňovala. Ale vážili jsme si času, který spolu máme, a začali dělat kompromisy. A později jsi začal i boulderovat - pokrok, já vím.

Vždycky, když se jeden z nás zničil na nějaké cestě, ses na mě kouknul tím napůl psím pohledem: "Jdem na pivo?" zeptal ses vždycky, a kdo jsem, abych tomu mohla odolat?

Vždycky jsme seděli na tom místě úplně v rohu. Já klasicky na parapetu, a ty na gauči hned vedle. Občas si někdo sedl mezi nás, ale většinou brzo pochopil, že my dva prostě máme sedět vedle sebe. Postupem času nám už ostatní začali nechávat tahle dvě místa volná, ať jsme přišli první, nebo poslední.

Tam jsme se taky nejvíc poznávali. Krátké rozmluvy během navazování lana, nebo natahování lezek jsou sice pěkné, ale na sezení u piva má máloco. Navzájem jsme zjistili, že máme neuvěřitelně rádi hokej - což z nás většinou mezi našimi kamarády dělalo výjimku, a tak jsme plně využívali času spolu, abychom probrali uplynulé zápasy a oblíbené hráče. A taky jsme řešili lezení, politiku, filmy, i hudbu.

Pak jsi zjistil, že píšu poezii. To byl první kamínek, který postupně (spolu s dalšími) spouštěl lavinu. Nejdřív jsi mi to nevěřil, ale pak jsem ti vysvětlila, kde na mém instagramu ji najdeš, a tys to všechno přečetl za jeden večer. A nějak se ti moje tvorba zalíbila.

Víš, poezie je moje slabé místo. Když mi ji někdo kritizuje, jsem připravená se za ni poprat, a když mi ji někdo pochválí, začne se mu otevírat moje srdce.

Od té doby jsi mi reagoval na všechny básně, které jsem zveřejnila. A moje srdce se otevíralo čím dál tím víc.

Při sezení u piva jsme se taky nějak dostali k mým minulým vztahům. Zvlášť dopodrobna jsem ti vyprávěla o jednom, který neskončil úplně nejlíp, a i když to bylo už před víc jak dvěma lety, pořád to bolí. Řekla jsem ti věci, které moc lidí nevědělo. Otevřela jsem ti svou minulost, a tys na mě koukal těma svýma očima - skoro jako bys mě litoval a obdivoval zároveň. A pak ses zeptal.

"Chceš obejmout?" a já samozřejmě souhlasila. Kdo by taky nesouhlasil, když se zrovna vypovídal ze svojí bolesti? Tvoje objetí je jedna z nejlepších věcí, které znám. Čekala jsem, že to odbydeš, ale tys mě pevně podržel a přišlo mi, že se svět zastavil.

Pak se ze stěny vrátila Terka, protože si u stolu nechala sedák, a později mi říkala, že jsme spolu vypadali moc pěkně. Nevím sice, jak jsme vypadali, ale pěkný pocit to každopádně byl.

A tak se nějak začala hranice mezi námi dvěma ztenčovat. Vztah mezi jističem a lezcem je sám o sobě trochu jiný - už jenom proto, že jsme navzájem měli každou chvíli v rukou život toho druhého. Ale i tak mi ten vztah přišel ještě o něco jinačí. Hezčí. Lepší.

Když jsme se bavili o mých vztazích, vzpomněla jsem si, žes mi pár týdnů nazpátek řekl, že máš slečnu. Zeptala jsem se na to. Tak zvláštně ses na mě podíval.

"Mám, ale jenom krátce, a není to nic vážnýho," odpověděl jsi. Možná jsem měla něco říct v tu chvíli. Ale v tu chvíli jsi pro mě taky byl jenom kamarád. Jistič. Jistota.

Možná, kdybych něco řekla tehdy, bylo by dneska všechno jinak.