Houpat se nad propastí

5

Tvoje chování mě mátlo.

V jednu chvíli jsem si připadala, jako bych byla střed tvého vesmíru, v další jsi mi neodpovídal na zprávy. Možná tvoje chování mátlo tebe samého. Možná jsi jen nechtěl řešit pocity. Přeci jen jsi mi jednou psal, žes chodil s jinou slečnou přes půl roku jen proto, že jsi nevěděl, jak se rozejít, aniž bys jí ublížil.

Na každý pátek jsem se i tak těšila víc a víc. Protože každý pátek znamenal čas s tebou. A já si nalhávala, že když spolu budeme trávit víc času, třeba se něco změní.

Pozvala jsem tě na náš maturák. To byla moje velká naděje. Přeci jen jsi mě viděl většinou jen s mágem na obličeji, na rukou, na oblečení. Udýchanou a upocenou z lezení.

Rozzářily se ti oči, řekl jsi, že bys rád šel. Ale kvůli koronaviru jsme museli maturák přesunout na středu. A to se ti, jakožto studentovi z jiného města, vůbec nehodilo. Chápala jsem to. Ale i tak jsem byla zklamaná. I když ty jsi možná vypadal zklamanější.

Přišly jarní prázdniny. Měl jsi je o týden dřív, než my.

Zničehonic jsi mi napsal, tentokrát ještě před zápasem. Chvíli jsme potom komentovali hru, ale najednou ses zeptal.

Nechtěla bys se mnou jet do Prahy?

Tvoje chování mě mátlo. V hlavě jsem na tebe křičela, aby sis vybral, jestli máš slečnu, nebo ne. Pak jsi to uvedl na pravou míru - měl jsi lístek na zápas našeho klubu a nechtěl jsi jet sám. A ze všech lidí, kteří tě mohli doprovodit, sis vybral mě. To mi neuvěřitelně lichotilo. A taky jsem neuvěřitelně moc chtěla jet. Ptal ses, jestli bych vzala auto, což by rozhodně nevyšlo.

Nevadí, aspoň tam se mnou budeš ty.

Chtěla jsem jet, ani nevíš jak moc, ale nakonec to nevyšlo. Byla jsem z toho neuvěřitelně smutná, protože jsem cítila, že mi další šance proklouzla mezi prsty. Pořád jsem nechtěla nikomu ničit vztah - a už vůbec ne tobě, protože tobě přeju všechno štěstí světa, ale viděla jsem šanci si projednou pořádně promluvit (ideálně v opilosti, abychom se vyhnuli trapným chvílím).

Napsal jsi mi, že tě to mrzí. Mě to taky mrzelo, jenom jsem ti nemohla napsat, jak moc. Místo toho jsem řekla, že se alespoň uvidíme v pátek na stěně.

V pátek určitě. A moc rád bych šel lézt třeba ještě někdy v týdnu, jenom s tebou.

Tvoje chování mě mátlo. Ale byla to nabídka, která slibovala tebe a lezení. A to nešlo odmítnout.

Nakonec nám nevyšlo ani to lezení. Nechtělo se ti dojíždět na stěnu. Chápala jsem to, ale i tak mi to trochu nalomilo srdce. Strávila jsem kvůli tomu dvě odpoledne v práci, abych se něčím zaměstnala a nemyslela na tebe. Nevyšlo to - alespoň jsem napsala několik básní. Smutných.

Potkali jsme se na stěně zase v pátek. Přijel jsi jen s batohem a v mikině. S brýlemi. Tolik věcí, které jsem na tobě nebyla zvyklá vidět. Myslím, že mi srdce vynechalo pár úderů. Zase jsme lezli jenom spolu. Zase jsme na pivu seděli u sebe. Zase jsme se loučili objetím. A zase se mě ostatní ptali na náš vztah.

Lavina byla dávno utržená a já se nenáviděla jenom za myšlenku, že bych udělala něco, co by ti zničilo vztah. Ale nemohla jsem si pomoct, pořád jsem nedokázala pochopit tvoje chování. Tvoje pokora a laskavost, vstřícnost a umění naslouchat byly jako klíč a odemkly mé city.

Mám pocit, že moje srdce nemělo zámek, který bys neuměl odemknout.

Nejhorší na tom ale bylo, žes ho odemykal nevědomky.