Houpat se nad propastí

4

Měsíc jsme se neviděli. Jednou jsi jel přes půl Republiky za bratrem, jednou jsi byl nemocný... Během té doby jsme si čas od času napsali. Čekala jsem na každou tvou zprávu jako na spasení, a zčásti jsem se za to nenáviděla. Moje posedlost Matyášem začala opadat, a v té době jsem si uvědomila, že kdykoliv jsem se neuvěřitelně moc těšila na pátek, nebylo to kvůli nadcházejícímu víkendu.

Dlouho jsem si myslela, že to bylo kvůli lezení. Až po nějaké době mi došlo, že na lezení se sice taky těším, jenom ne tolik jako na tebe.

Psal jsi mi, že ti chybí náš společně trávený čas. Že se těšíš, až se zase uvidíme. A já s tebou souhlasila - lhát se přece nemá. Jenom jsem ti tak nějak úspěšně zatajovala pravdu. Ale dodneška věřím tomu, že to byla ta lepší možnost. Že jsem se zachovala jako dobrý člověk.

Když jsme se po měsíci konečně potkali, objal jsi mě hned, jak jsi přišel. 

Do té doby jsem lezla s Jakubem. Ale pak jsi přišel ty, a já měla oči jenom pro tebe. Taky jsme se hned oddělili od zbytku a šli lézt spolu. Ten pátek byl jiný, než ty ostatní. Alespoň mně to tak přišlo. Tys byl jiný.

Čas od času jsem se na tebe otočila, a tys mi na obličej napatlal mágo. To jsem ti samozřejmě musela oplatit, takže jsme byli oba bílí a vysmátí.

Pak přišel na stěnu Karel. Karla jsme neměli rádi - byl o osm let starší a kamarádil se s Ondřejem. Vlastně mi vůbec nevadil, dokud mě zničehonic nezačal balit, a moji kamarádi mi neřekli, jak se normálně chová. Však jsem to taky brzy poznala sama - jakmile jsem mu trochu dala najevo, že o vztah s ním úplně nestojím, začal mě pomlouvat a tahat na mě špínu.

Tys mě vždycky podpořil, když Karel přišel. Hned, jak jsi ho poprvé potkal. Seděli jsme zase na pivu a on se k nám přidal, naštěstí na druhé straně stolu. Něco vyprávěl Ondřejovi a ty ses ke mně naklonil se svým stoickým výrazem, podíval se na mě a řekl: "Ať už drží hubu..."

Měli jsme spolu nevyřčenou dohodu, že mi pomůžeš se Karlovi vyhýbat. Vždycky, když přišel ke stolu, zvedl jsi mě, že jdeme lézt. Byl jsi vlastně takový můj hrdina.

Celý ten pátek byl jiný... kouzelný. Odcházel jsi o pár hodin dřív než já (ostatně jako pokaždé). Předtím jsi mě ale zase objal, tím svým nádherným způsobem, a řekl jsi mi, že ti budu chybět.

Pak jsi odešel a přišli za mnou mí kamarádi. Konkrétně Kačka, která se s tebou znala od dětství.

"Hele, ty máš něco s Jonášem?" zeptala se mě se svým typickým poloúsměvem a já jenom smutně zavrtěla hlavou. Pak jsem jí to vysvětlila. Že máš slečnu. 

Ona trvala na tom, že to vypadá, jako bychom spolu něco měli. Že to mezi námi jiskří. A že si to nemyslí jenom ona, ale i většina našich kamarádů. To byla pravda - po tomhle pátku se mě na to ptalo poměrně dost lidí. Odpověď byla ale vždycky stejná. Ne.

Ne, že bych nechtěla, dodávala jsem naoko vesele. Uvnitř se ale trhala lavina.