Doktore, doktore (CZ)

1.

Lukas

Zbožňuju fronty. Spousta lidí kolem mě je nenávidí. Ale já si je vážně užívám.

Jsou totiž jednou z chvilek, kdy můžu jen tak stát, pozorovat svět okolo nebo se ponořit do světa ve vlastní hlavě. Protože ve frontě nic neuspěchám. Musím stát a čekat. Nic s tím nenadělám. Takže si to užívám.

Dneska se nechci zavřít do své hlavy, takže se rozhlížím okolo. Nedohlédnu nikam daleko a hned se zastavím u očí asi čtyř leté holčičky přede mnou. Její máma ji drží v náručí a malá tak kouká přímo na mě. Wow. Ty oči. Její rodiče budou mít doopravdy hodně práce, až od ní budou odhánět nápadníky.

Usměju se na ni. Začnu dělat grimasy a v té chvíli se holčička začne kašlem téměř dusit. Šílený zvuk. Jeden z nejhorších záchvatů kašle, které jsem dneska slyšel. A že jsem jich jako pediatr dneska, díky tomu sychravému počasí venku, slyšel hodně. 

Ve stejnou chvíli ji její maminka začne hladit po zádech, utěšovat a záchvat kašle po chvíli přejde. 

Pevně doufám, že malou viděl někdo z doktorů na mém oddělení. Přece jenom. Stojí v lékárně, takže předpokládám, že si jdou vyzvednout  doporučené léky. 

Bohužel pro mě. Rozezní se můj pager a já musím své rozjímání ve frontě opustit. 

Než se otočím a vydám se směr urgentní příjem, tak se pohledem setkám s maminkou holčičky. Už vím, po kom ty oči zdědila. Dívá se na mě jejich přesná kopie, jenom o hodně unavenější.

Malia

Bibi je vážně špatně. Když jsem ji včera poslouchala, přišel mi ten její kašel jenom jako nachlazení. 

Ale dneska mi volali ze školky, že si ji mám vyzvednout. Samozřejmě jsem dostala přednášku o tom, že takto nemocné dítě do školky nepatří. Ja kdybych to nevěděla. Paní učitelce jsem se samozřejmě omluvila, nechci způsobovat další problémy.

Díkybohu mi směna končila v jednu odpoledne, takže nebyl problém v práci. Šéf i tak nebyl nadšený, když jsem mu psala, že zítra nepřijdu. Není to špatný člověk, jenom má málo lidí. Proto taky občas dělám dvojité směny. Z jedné jsem se zrovna vracela, když volali ze školky, odpolední jsem si protáhla v noční a zůstala ještě na část denní. Nespala jsem už víc jak 30 hodin.

Bibi má ale přednost. Už v šatně školky mi bylo jasné, že je jí hodně špatně. Proto jsme jeli rovnou autobusem do nemocniční lékárny pro léky. 

Stojíme ve frontě, nesnáším fronty. Člověk v nich musí čekat a nemůže s tím nic dělat. Nemám ráda věci, které nemůžu ovlivnit. 

Když už se blížíme k přepážce, Bibi zrovna dostane další záchvat kašle. Snažím se ji uklidnit, hladit po zádech, konejšit. Jenom, co se mi to povede, tak se za námi rozezní pager. 

Pohled mě a daného doktora se na chvíli sejde. Dívám se do těch nejmodřejších očí, jaké jsem kdy viděla. Malinko se na mě pousměje a pak už spěchá pryč.

V lékárně jsme koupili co bylo potřeba a šlo sehnat takhle bez předpisu a teď už Bibi jenom potřebuju ty léky nějak dát. Bylo by fajn, kdyby předtím něco snědla. Sice celá hoří, ale zrovna tyhle léky by se neměly brát na prázdný žaludek. 

Zaplujeme proto do nemocničního bistra.

"Bibi, co by sis dala dobrého?"

"Nemám hlad. Bolí," ukazuje na svůj malý hrudníček.

"Já vím, beruško. A abychom ti mohli pomoct, tak potřebuju, abys něco snědla a pak si vzala léky," snažím se ji podpořit v jejím výběru.

Nakonec svým malým prstíkem namíří na tvarohový koláč. Vezmu ho společně s nejlevnějším sendvičem, který tady mají a teplým čajem. Výlet do lékárny mě stál dost peněz, ale jedla jsem naposledy ráno, můj žaludek se hlásí o slovo, něco potřebuju.