Doktore, doktore (CZ)

4.

Lukas

Mali měla pravdu, chropy, vrzoty. Pokud tam včera nebyly, tak to bude s největší pravděpodobností akutní bronchitida. Jdu pro věci na CRP test a přitom rychle studuju Bibiinu kartu v počítači, kterou jsme otevřeli, když jsme přišli do ordinace.

Bydlí v domě s číslem 222, pousměju se. Při dalším čtení už mi ale až tak do smíchu není.

Jenom to rychle prolítnu a zjišťuju, že Bibi byla v nemocnici naposledy dva roky zpátky jako dvouletá. To bylo poslední očkování. Jsou celkem dost ve skluzu.

Potom se mi oči zastaví. V kartě má uvedeno, že její matka zemřela, když ji byl rok. 

Už chápu, proč vrtěla hlavou, když jsem se o Mali zmínil jako o mámě. Už chápu, proč mi přišlo, že tady něco nehraje.

Teď ale není vhodná chvíle se o tom bavit. Stejně tak o tom, kde Mali nabrala všechny ty medicínské vědomosti.

"Mali, potom si ještě musíme promluvit o Bibiině očkování," jediná věc, kterou nemůžu jen tak přejít. Pokud má medicínské vzdělání, tak ji musí docházet, že neočkovat je risk.

Zase zčervená a přikývne. Zakašle a snaží se to před Bibi skrýt.

A já se rozhodnu situaci využít. 

"Bibi, koukej, potřebujeme ti udělat test. Bude to nepříjemné," malá začne natahovat, což rozhodně nechci, "ale není to nic hrozného. Já ho nejdřív udělám Mali a pak tobě, ať vidíš, co se bude dít. Co ty na to?"

Sice s dalším natahováním, ale přikývne. Je to malý zvědavec.

Mali mi roztřeseně podá ruku. "Dívej Bibi, tady vezmu ruku, jenom trošku do ní píchnu, vezmu kapičku krve a to je všechno!" vysvětluju během toho, co dělám test Mali. Bibi sice vypadá vyděšeně, ale prst mi nakonec podá.

"Bibi, jsi statečná holka!" podporuje ji Mali. 

"Nechápu, jak to děláš," zašeptá směrem ke mě.

Úplně bez breku se to sice nepovede. Přece jenom, zapíchnu jehlu Bibi do prstu. Ale čekal jsem tada větší řev a odpor. Některé děti jsou dokonce i hodně agresivní.

"Léta praxe," pousměju se na Mali.

"Tak a teď to dáme tady do přístroje, počkáme co nám to řekne a co kdyby ty sis mezitím zahrála na paní doktorku?" snažím se Bibi vrátit zpět její nadšení a trochu ji zbavit strachu z doktorů.

"Teď jsi na řadě ty," otáčím se na Mali s vážným výrazem.

"Ale mě nic není!" zase ten rumělec ve tváři. Musí ji být špatně a nechce to přiznat. "A ty jsi pediatr, pokud jsem tě dobře poslouchala," snaží se z toho vycouvat. Ale je bez šance.

"Já myslím, že to zvládnu," mrknu na ni. "Bibi dívej, tady tohle si dáš do uší a ten konec přiložíš tady, slyšíš jak Mali dýchá?" ptám se malé paní doktorky a ta jen přikyvuje. Pohnu fonendoskopem ještě na pár míst a pak si od Bibi beru fonendoskop se slovy - "..a teď si Mali poslechnu já, co ty na to?" 

Bibi samozřejmě přikyvuje. Mali protestuje.

"Lukasi, to není potřeba."

Nereaguju, akorát dám ukazováček k ústům a naznačím ji, že má být potichu. "Hluboký nádech. Výdech .... ", cože? Tohle tam nemá být, teda určitě to nemá být slyšet u dospělé ženy. "Ty máš..." 

"Šelest?" dokončí za mě Mali. 

"Co je to šelest? Je ségra nemocná?" přeruší nás Bibi se strachem v hlase.

Mali jenom zavrtí hlavou. "Neboj, nejsem nemocná. Je to takový zvuk, který vydává moje srdíčko, protože v něm je něco trochu jinak, než třeba u tebe." 

"Sleduj..." 

"Potom," přeruší mě Mali dřív, než stačím dokončit větu a zeptat se ke kterému kardiologovi chodí. Šelesty by se neměly podceňovat. 

"Tak co jste slyšel, pane doktore?" ptá se a hladí přitom Bibi po vlasech. 

"Je to trochu lepší, než u Bibi, ale tipuju, že se řítíš stejným směrem. Menší chrůpky. Koukneme ještě na ty výsledky CPR."

Mali jenom přikývne. "Tys to měl naplánované od začátku tohleto, že jo?"

Teď se pousměju já, nechám to na její fantazii a namířím na ni teploměr.

Mali

Hezký, chytrý, charismatický chlap. 

A já tady sedím vedle něho, připadám si jako největší nula a ještě si myslím, jak před ním skryju, že je mi blbě.

"39,5" přečte nechápavě hodnotu na teploměru. "Nechápu, že tady ještě takhle v klidu dokážeš sedět, musíš být vyčerpaná."

"Jsem," odpovím jenom stroze. "Ale Bibi má přednost," hladím tu moji berušku po vlasech. Ona má vždycky přednost. Vždycky ji budu chránit.

"Jsi neskutečná," usměje se na mě Lukas a já mám co dělat, abych se nerozbrečela. Úplně cizí chlap, kterého jsem dneska viděla poprvé a chová se ke mě takhle krásně. Asi z té horečky fakt blouzním.

"CPR vám vyšlo oběma se zvýšenými hodnotami. Asi víš, co to znamená. Předepíšu vám antibiotika, lékárna už je zavřená, takže to vyzvednete zítra ráno, může být?" sedá ke stolu a začíná vypisovat recept. 

Mi samozřejmě hned dochází, že pokud mi bude jenom o trochu líp, tak vyzvednu léky jen pro Bibi. Vzhledem k jejich ceně.

"A rád bych Bibi srazil tu horečku dneska v noci. Už to stejně jako u tebe atakuje čtyřicítku, ale tvoje tělo se s tím očividně vypořádává líp," ukáže na Bibi, která mezitím stačila usnout u mě v náručí. "Zvládneš ji to podat před spaním injekčně? Nechci ji teď budit nebo děsit probuzením injekcí ze spánku, když jsme to dneska tak hezky zvládli." 

Dobře mířená otázka. Chci Bibi pomoct. "Nějak to zvládnu. Injekce nesnáší, jak si viděl. Dvě za večer na ní už asi budou hodně."

"Tak co kdybych ti s ní pomohl do postele a zvládneme ji to podat spolu?" usměje se na mě a já na něho zůstanu zírat s otevřenou pusou. To nepůjde. Rozhodně se nemůže přiblížit k našemu domu, nemůže ho vidět.

"Lukasi, už tak si toho pro nás za dnešek udělal hrozně moc. Nemůžu po tobě chtít ještě něco dalšího," z tohodle musím vybruslit. Jakože musím. Jiná možnost není.

"Tak se ještě dohodneme, až vás vysadím doma," on se prostě nevzdá. Kdyby tak věděl, kde chci, aby nás vysadil. Minimálně tak o tři domy dál, než je ten náš. Minimálně.

"Bibi kontroluj, kdyby se to zhoršilo, tak přijďte nebo volej hned. Jinak se mi obě přijdete ukázat za týden ve čtyři večer do moji kanceláře v druhém patře na pediatrii. Může být?" dodá s velkým důrazem na slovo 'obě' a já zase totálně rudnu. Doufám, že už v té chvíli budeme obě zdravé.

"Určitě, děkuju." 

"Já vezmu Bibi a půjdeme? Slíbil jsem vám, že vás dovezu domů."

"Děkuju."