Doktore, doktore (CZ)

3.

Lukas

Dlouhým studeným nosem? Slyším dobře? Ona ji poslouchala stetoskopem?

Pokud by by byla lékařka, tak by přece nestála tady. Teď. Se mnou.

Mezitím, co Bibi utěšuje a vysvětluje jí, co se bude dít, tak mám konečně chvíli na to si ji prohlídnout. Krásné, unavené oči. Hubená, asi bych řekl že i podvyživená, postava. Na rukách má viditelné modřiny, různých barev a stáří. Začíná taky kašlat, ale před Bibi se snaží nedávat nic najevo. Musí ji být špatně. Celá ta situace začíná být divnější a divnější. Samozřejmě mě hned napadne domácí násilí.

Pohledem sklouznu k Bibi. Na první pohled vypadá jako dobře živené dítě, žádná podvýživa, žádné modřiny, kromě aktuální nemoci nic, co by mi v hlavě začínalo ukazovat velký červený vykřičník. Zvláštní. 

Beru do ruky fonendoskop, rozhodnu se předchozí poznámku Mali o dlouhém studeném nose přeskočit a jdu směrem k holkám. Bibi už je téměř uklidněná, normální oblečení vypadá, že pomáhá.

"Bibi, co kdyby si tě poslechla nejdřív Mali a pak já, ať víš, co budu dělat, šlo by to?" ptám se malé berušky a zároveň to beru jako možnost zjistit, co vlastně Mali myslela tím poslechem. Bibi přikývne a já proto podávám stetoskop Mali.

Ta si jej s rumělcem na tváři nasadí, vyhrne Bibi tričko a začne ji poslouchat. Přesně tak, jak se to má dělat a jak bych to dělal já. Nechápu. Ale nechci to řešit tady, před Bibi.

"Slyšíš něco jinak, než včera večer?" stejnou otázku bych v podstatě položil i doktorovi, kterého něco učím. A doufal ve správnou odpověď. Už jsem přepnul do modu doktora. 

"Vrzoty a chropy, ty jsem včera neslyšela. Včera jsem neslyšela nic zvláštního," odpoví a jde vidět, že ji hned potom dojde, co mi právě řekla a že prozradila něco, co nechtěla.

Mali

Doprdele.

Doprdele.

Teď začne výslech. Jak tohle vím, kde jsem se to naučila. Kde pracuju. Nesnáším to, tohle vyzvídání a jejich následné zklamání.

Regulérně jsem se nechala nachytat.

Ale Lukas na to reaguje jen úsměvem. Natáhne ruku pro stetoskop. "Bibi a teď si tě poslechnu já, můžu?" Bibi k mému úžasu přikývne a Lukas začne stetoskop pokládat na stejné místa, jako já. 

"Šikovná, ještě chvilku vydrž, jak vidíš, nedělám nic jiného. Jde ti to dobře."

Bibi se ani nehne, žádný křik, žádné vzpouzení. Žasnu. A kašlu. Je mi čím dál hůř. 

Lukas na mě hodí ustaraný pohled a já zčervenám ještě víc. Vyndá si stetoskop z uší a vysvětluje Bibi, co se bude dít dále. Ta si od něj nechá vyšetřit krk, uzliny, vzít aktuální teplotu. Prostě vše, při čemž by normálně už měla pomalu panický záchvat. A přitom se na něj i přes to, že je jí špatně, směje. On se směje na ní. 

Kéžby Bibi mohla mít takového tátu. 

"Řekl bych, že je to akutní bronchitida. Dal bych ji něco silnějšího na tu horečku a chtěl bych ještě rychle vzít CRP, ať víme, jestli jsou potřeba antibiotika. Myslíš, že to zvládne?" otočí se na mě.

"Bude muset..." odevzdaně pokrčím rameny, "...ale připrav se na pořádný řev."

"To nějak zvládneme."