1. Blázinec nazývaný vysoká

14 2 0
                                    

,,Hej Emařko!" Šla jsem dál. Nevšímej si ho, nevšímej, prostě si ho nevšímej. ,,Hej, mluvím s tebou, ty středně propečená flákoto deprese a špatného vkusu na hudbu!" Ušklíbla jsem se. Humor Liamovi rozhodně nechybí.
,,Polib si, úchyle." Liam uznale zahvízdal.
,,No to se podívejme, slečinka si nám bude hrát na drsňáka." Chytil mě za ruku a snažil se mě k sobě otočit čelem.
,,Já si na nic hrát nemusím, vole, já už drsná jsem." Obal na výkresy zcela dokonale plní mimo jiné i funkci účinné zbraně, když nemáte nic jiného po ruce. Přetáhla jsem ho po hlavě tvrdými deskami polepenými obrázky mých oblíbených skupin a velkým nápisem "don't fuck with the cats" uprostřed. ,,Od koťátek ruce pryč!" spodní deska se pod prudkým nárazem na hlavu toho dutolebečníka s nepříjemným křupaním ohnula.
Liam ukázkově zašilhal, skácel se na zem a já se ušklíbla. Vzápětí mě ale na smích přšla chuť, protože pár kluků z jeho bandy si začalo prokřupávat prsty. Oh shit. Utíkat umím dobře, což o to, to jsem se za ta dlouhá léta zdrhání před lidmi, kteří se mi snažili jakkoliv ublížit, naučila, ale jednak tu na zběsilý útěk bylo moc lidí, kteří nás se zájmem o další dění pozorovali, a jednak si nás už vyčíhl říďa, který má tu superschopnost se zjevit u každé pranice. Chytil mě ze zadu za krk a zvedl do vzduchu, aby mi znemožnil onen právě propíraný útěk. Nejsem nijak malá, ale oproti říďovi jsem naprostý drobek.
,,Už zase, Brownová?! Vy si nedáte pokoj, že?" Držel mě tak nešikovně, že jsem se začínala dusit.
,,Buťte tak laskav a postavte mě. Nemůžu dýchat." Zasípala jsem z posledních sil. Říďa mě pustil na zem a už gestikuloval na tělocvikáře, který právě procházel, aby k nám přišel.
,,Richarde, odveď toho chlapce na ošetřovnu. A ty Brownová," chytil mě za lem kabátu a přitáhl zpátky, protože jsem se pokoušela nenápadně zmizet, ,,se u mě budete hlásit po vyučování. Budu muset zase zavolat vaší matce." No to mě poser.
,,Ne, děkuji." Pár lidí okolo nás se posměšně ušklíblo, já se ale snažila udržet vážnou tvář.
,,Můžete mi připomenout, kdy jsem se vás na něco ptal, Brownová?"
,,Nikdy. A to je právě ten problém."

To, že má říďa vkus, rozhodně popírat nemůžu. Zdi s dřevěnými obkládačkami, (asi) mahagonový stůl a impozantní lustr rozhodně dokáží vzbudit v člověku respekt. A v mém případě i hromadu otázek. Tak například, kde vzal na tuhle výbavičku peníze, když našemu křídlu není schopný koupit nové počítače, které sice máme v každé učebně, ale jsou tak zastaralé, že by na nich dobrý plakát nevytvořil ani grafický designer s třicetiletou praxí, a projektery, které jsou sice nové, dobré a výkoné, ale prozměnu je mají jen dvě učebny?
Usadila jsem se na své obvyklé místo. Bývám tu kvůli problémům tak často, že už to koženkové křeslo, na které pravidelně sedávám, dokonce natáhlo i vůni mého deodorantu. Taky na něm mám vysezený důlek. Je to prostě moje křeslo. Skřížila jsem si nohy na turka a koukala na říďu.
,,Brownová, dělá vám to radost dělat takové problémy?" Říďa mi upřený pohled opětoval.
,,Jo, docela jo, díky za optání." Začala jsem si prohlížet nehty na rukou. Měla bych se je ostříhat. Dál bylo ticho. Ředitel začal bubnovat prsty o stůl. Po chvíli vletěla dovnitř otevřeným oknem moucha. Sledovala jsem ji. Přistála přímo před říďou, který ji chvíli pozoroval se mnou a pak ji rozplácl. Škoda. Aspoň nějaká zábava byla. Tikání hodin se zhlasovalo. Tik. Tak. Tik. Tak. Bylo to k uzoufání. Čekání na mou matku je všeobecně vyznačuje k uzoufání nudně stráveným časem. Vždycky. Potrpí si totiž na hlasité a výrazné příchody. A ani dneska nezklamala. Hlasitě zaklepala, nepočkala na odpověď a vešla dovnitř. O skoro dvacet minut později.
,,Dobrý den, paní Brownová. Opravdu se moc omlouvám, že jste sem musela přijet narychlo, ale už to opravdu jinak nejde."
,,Také vás ráda vidím, pane Smithi." Táhl z ní alkohol. A kurva. Tohle bude ještě sranda.
,,Paní Brownová, zavolal jsem vám kvůli Grace."
,,Cos zase provedla?" Matka se na mě zamračila a já nahodila co nejúblíženěší výraz.
,,Nic! Jen jsem se bránila!" Říďa složil ruce na stůl.
,,Zbila jednoho ze svých spolužáků a obávám se, že to není poprvé." Šokovaně jsem se na něj podívala.
,,No dovolte?! To, že mě v tomhle ústavu už několik let šikanují, je vám úplně u prdele, ale to, že se bráním a nezbývá mi už žádná jiná možnost, než to dělat takhle, je hnedka porušování školního řádu! To není fér!" Ředitel mě neposlouchal.
,,Obavám se, že budume nuceni Grace podmínečně vyloučit, protože žádná jiná kárná opatření už na ni neplatí." Zalapala jsem po dechu.
,,Děláte si ze mě kozy?! Vy mně neposloucháte! Ti kokoti mě šikanují a vy mě chcete podmínečně vyloučit kvůli tomu, že se bráním!"
,,Grace, chovej se slušně!" Matka zvýšila hlas, což u ní ovšem není zas taková vyjímka. Spíš by mě překvapilo, kdyby jednou nekřičela.
,,Pokud chceš, abych se chovala slušně, tak se o mě budeš muset líp starat a řešit tyhle sračky se mnou, matko a ne mě nechat, abych si to řešila sama!" Matka mi vlepila facku.
,,Takhle se mnou mluvit nebudeš! Jsem pořád tvoje matka, tak se podle toho chovej!"
,,To ty by ses podle toho měla chovat mami!" Pak jsem se zvedla a podívala se na říďu. ,,Na schledanou. Tohle zvládnete i beze mě!" Dala jsem si záležet, abych za sebou pořádně práskla dveřmi. Byla jsem už na konci chodby, když z ředitelny vyšla matka. V ruce držela nějaké papíry.
,,Grace!" Bože, jak já ten její hlas nenávidím.
,,Co zas potřebuješ matko?" Otočila jsem se na ni.
,,Potřebuju, abys mě odvezla do práce." Rozhodila jsem ruce.
,,To se tam nemůžeš dostat tak, jak ses dostala sem?" Matka se na mě zamračila.
,,Ty, neodmlouvej!" Povzdechla jsem si. To sakra není fér!
,,Dobře. Tak pojď." Seběhla jsem ze schodů k vedlejšímu východu, který vedl na parkoviště.
,,Čekej na mě Grace!" Matka mi nestačila. Má fakt příšernou kondici.
,,To ty chceš svézt, ne? Tak si pohni." Nenávidím ji! Měla jsem sto chutí ji tu nechat a ujet jí, ale byla jsem si vědoma toho, že kdybych to udělala, čekal by mě za to doma takový výprask, že bych minimálně ještě týden nevstala z postele. A tak jsem na ni u dveří počkala, podržela jí je a pomohla jí jimi projít, protože by se do nich v jejím podnapilém stavu nedokázala sama trefit.
Nasměrovala jsem ji k autu, zatímco jsem začala po kapsách hledat klíčky. Když jsem je nahmatala, matka už stála nachystaná na místě a netrpělivě podupávala nohou, aby tak naznačila svuje momentální duševní rozpoložení.
,,Dělěj, slíbila jsem, že se do hodiny vrátím!" Shválně jsem ještě zpomalila. Nemám ráda, když mi kdokoliv kafrá do čehokoliv.
,,Dej mi pokoj matko a buď ráda, že tě tam vůbec dovezu. Nasedej." Odemčela jsem auto a sama si sedla na místo řidiče. Připásovala jsem se a počkala, až udělá to stejný. Pak jsem nastartovala a rozjela se. ,,Který bar je to tentokrát?"
,,Ten na rohu Ericson Way a Earhart road." Bar The Missing Link byl zapadlý pajzl, ale vždycky je narvaný stálými štamgasty. Je to dobrý flek a kdyby matka neutrácela skoro všechny prachy za chlast, byly bysme zazobaný jak sviň. Zabočila jsem doprava. V autě bylo ticho. Normálně bych si pustila nějaký písničky, ale ta kreatura vedle mě by mě zaškrtila. ,,Zrychli."
,,Děkuju, nechci. Nehodlám se nikde vybourat s autem, na který jsem si sama našetřila." Matka si posměšně odfrkla.
,,Nebuď fajnovka a dupni na plyn." A pak mi začala chmatat na volant. Po chvíli se mi povedlo strhnout auto z vozovky a dupnout na brzdu.
,,Přestaň se mi montovat do řízení! A víš ty, co? Vystup si. Dělej! Vylez! Jsi opilá a já s tebou nepojedu v jednom autě! Vysmahni!"
,,Co si to...?!"
,,Vypadni z mýho auto Chanell!" Matka se na mě překvapeně podívala. ,,Táhni! Ven!" Natáhla jsem se přes ni a otevřela jí dveře. ,,Jdi do hajzlu!" Kupodivu se bez dalších námitek odpásovala a vystoupila. Ale aby dala vědět, že jsem ji (znovu) nasrala, nezapomněla za sebou pořádně prásknout dveřmi. ,,Přestaň mi otloukat mé vlastní auto, Chanell!" Ukázala mi zdvyžený prostředník a zmizela. V žilách se mi vařila krev. Dýchej Graicee, dýchej. Už jsi přežila horší věci.

Posraně nezvratný osud - BVB ffKde žijí příběhy. Začni objevovat