Posraně nezvratný osud - BVB ff

7. sakra barák

Dům, ke kterému mě matka donavigovala, byla krásná vilka z červených cihel s velkými okny a malou zahrádkou.
,,O můj bože!" Vydechla jsem, vzala si baťůžek a vylezla z auta, abych si dům prohlédla pořádně. Udělala jsem pár kroků dozadu, abych měla ucelený obraz. ,,Jseš si jístá, že jsme na správném místě?" Matka mi ukázala zdvyžený prostředník a po cestě ke dveřím se začala štrachat po kapsách. Po chvíli našla to, co hledala, a tak mi podala pomačkanou, potrhanou a umaštěnou obálku. Nechápavě jsem se na ni podívala.
,,Klíče. Běž odemčít." Podezíravě jsem obálku otevřela a vytáhla z ní svazek klíču se štítky, ke kterým dveřím každý z nich patří. Našla jsem ten s nápisem domovní dveře a odemčela je. Rozprostřela se před námi malá hala s klavírním křídlem, několika dveřmi a schodištěm do patra.
,,Wow." Odložila jsem své zavazdlo na zem, došla ke klavíru a zahrála pár tónů. Potřeboval by naladit. Pak jsem uslyšela matčino podrážděné zavrčení a tak jsem šla k nejbližším dveřím s malou mosaznou cedulkou s ozdobným nápisem KUCHYNĚ a vzala za kliku. ,,Zamčeno." Zamumlala jsem si pro sebe. Proč by sakra někdo zamykal kuchyni? Našla jsem klíč, odemčela si a vešla dovnitř. Párkrát jsem zamrkala, promnula si oči a znovu zamrkala. Připadala jsem si, že jsem při projití dveřmi cestovala časem do šedesátých let minulého století. Vždycky jsem věděla, že měl Michail celkovou silnou obsesi tímhle obdobím, od hudby až po estetiku, ale že to s ním bylo až tak vážné, jsem netušila.
Došla jsem ke dřezu a párkrát otočila kohoutkem. Nic se nestalo. Super. Matka ani nebyla schopná zařídit, aby nám tekla voda. A jak jsem o chvilku později zjistila, když jsem cvakla vypínačem a nic se nestalo, nám nejela ani elektřina. Povzdechla jsem si.
,,To bylo tak težký zavolat na místní rozvody, aby nám zavedly elektřinu, vodu a plyn, jak jsem tě prosila?" Zakřičela jsem na ni.
,,Drž laskavě tu tvoji nevymáchanou klapačku zavřenou a neříkej nic o věcech, o kterých nic nevíš! A já jsem tam volala, jestli to musíš vědět! Všechno nám to zapojí do zítřejšího poledne! Taková já jsem skvělá matka!" Protočila jsem oči v sloup. Lepší než nic, ale pořád se mi nelíbila představa, že si do zítřejšího poledne nenabiju mobil ani laptop a že si neuvařím jediný teplý jídlo ani čaj.
Soustřeď se na pozitivní věci, Grace. Nový dům, nový začátek. Za dva týdny jsi dospělá a tenhle dům bude konečně ve tvém vlastnictví, takže budeš moct tu atrapu lidské bytosti vyhodit jak ze svého obydlí, tak i ze svého života a už ji nikdy neuvidíš. Bydlíš ve stejném městě jako tvoje nejoblíbenější skupina a je tu nějaká, sice dost nízká, ale pořád nějaká pravděpodobnost, že je potkáš. Zhluboka jsem se nadechla. Dobře, jsem v klidu, nebudu se rozčilovat. Vytáhla jsem mobil a vytočila Danovo číslo.
,,Ahoj Gee."
,,Ahoj Dane. Zaprvé ti chci oznámit, že už jsem úspěšně dorazila do toho nového baráku a zadruhé si chci stěžovat. Ta kráva mě zase šikanuje!" Vyšla jsem z kuchyně a začala odemykat další místnosti.
,,Já tě slyším!" Matka stála u domovních dveří a kouřila.
,,To je dobře." Zakřičela jsem v odpověď, když jsem právě odemikala kumbál s potřebami na úklid. Dostala jsem neodolatelnou touhu popadnout v rohu stojící odrbané koště a prostě odletět.
,,Gee, já vím, že je to fakt hrozná ženská, ale zkus to ještě chvíli vydržet. Už jen necelé dva týdny."
,,Ahoj Grace."
,,Ahoj Mio." Další odemčené dveře vedly do malého šatníku.
,,Tak co? Jak to tam vypadá?" Rozhlédla jsem se.
,,Divně. U tebe to vypadá líp. Ale člověk si nemůže moc stěžovat, když dostal zcela funkční a plně vybavený dům, že?" Z telefonu se ozvalo souhlasné zamručení.
,,Tak vidíš, že to není tak hrozný."
,,Grace Florence Brownová!" Škubla jsem sebou a málem upustila telefon na zem. ,,Laskavě se přestaň vykecávat a pojď vynosit zbytek věcí z auta!"
,,Kurva, ženská, ty mi přivodíš smrt! Promiňte, už budu muset končit, ta kráva se zase rozhodla být osina v prdeli."
,,Drž se, Gee. Hlavně neudělej nějakou blbost, jo?"
,,Ano, Dane, mějte se krásně, naschle." Típla jsem hovor a vyšla na chodbu za matkou, která už mezitím dokouřila svou první losangeleskou cigaretu a netrpělivě podupávala nohou. Protočila jsem oči.
,,No moc se neksichti. Tenhle dům je zatím pořád pod mojí rukou, takže bych na tvém místě radši nic neriskovala." Přísahám, že tu ženskou jednou brutálně zabiju. Vyšla jsem na ulici a zhluboka se nadechla městského vzduchu. Potřebuju dělat nějakou manuální práci, nebo jí jednu fláknu. Odemčela jsem auto a začala vyndávat krabice z toho nejlevnějšího kartonu, který na trhu najdete. Nečekala jsem, že mi matka pomůže a tak jsem najednou vzala čtyři. Když jsem vešla zpátky, Chanell mě poplácala po zádech. ,,Hlavně se nestrhej." Měla jsem chuť jí tu ruku urvat a omlátit jí ji o hlavu, ale místo toho jsem jí boxy podala. ,,Na. Tohle je tvoje." Chanell mě spražila pohledem a já jí to oplatila. Hodila jsem jí je k nohám, otočila se na patě a šla pro další. Většinu zbytečného harampádí jsem buď prodala na bazaru nebo kvůli už další neupotřebitelnosti odvezla do sběru a tak se mi podařilo všechno sbalit asi do deseti nebo dvanácti krabic.
Zatím jsem všechno skládala před domovské dveře. Klíče jsem pro jistotu vytáhla a strčila si je do kapsy. Nechtěla jsem opakovat scénu z dob, kdy mi bylo asi čtrnáct a kdy mi Chanell zabouchla dveře před nosem a nechala mě celou noc proklimbat na rohožce před bytem.
Zrovna ve chvíli, když jsem všechny krabice konečně vytahala a začala po kapsách lovit klíče, protože si mi za tu chvilku povedlo zapomenout, do které kapsy jsem je založila, přišla ke mně mladá slečna. Nevšimla jsem si jí, což je u mě naprosto typické, a tak jsem klíče hledala dál. Po chvíli si ale odkašlala a já nadskočila.
,,Ježiš Maria, ženská! To jste nemohla chvíli počkat, než si vás všimnu?! Nebo mi aspoň poklepat na rameno?! Ne, vy se tu jen tak postavíte a zíráte." Přiložila jsem si ruku na prudce tlukoucí srdce. Bilo mi jak splašený králík.
,,Moc se omlouvám, nechtěla jsem vás vyděsit."
,,No, už se stalo." Zavrčela jsem v odpověď a konečně našla tak potřebné klíče. ,,Co potřebujete?"
,,Vy se sem stěhujete?" Překvapeně jsem se na ni podívala.
,,Ale ne, vy už o tom víte?!"
,,Takže se sem stěhujete?"
,,Ne, stavíme si tu protiatomový bunkr." Opřela jsem se o krabice převážně s mými věcmi.
,,Ummmm.... Prosím?"
,,Samozřejmě, že se sem stěhujeme, což byste byla poznala, kdybyste otevřela oči a zapojila do chodu malé šedé buňky." Sakra. Právě jsem urazila prvního místního člověka, který by se mnou byl ochoten bavit. Už jsem říkala, že neumím mluvit s lidma? Žena se ale zasmála a přikývla.
,,Ano, máte pravdu. Jmenuju se June Fullerová a vy jste předpokládám Grace Brownová." Přikývla jsem a začala si ji podezíravě měřit pohledem. ,,Nebojte, nejsem žádný šílený stalker. Znala jsem vašeho otce, Michaila. Byl to hodný muž. Nezasloužil si to, co se mu stalo."
,,Ne, to tedy nezasloužil." Mít natolik zdevastovanou mysl, že se jdete zabít, si nezaslouží nikdo. June mě poplácala po zádech.
,,Michail mi dal náhradní klíčky. Chodila jsem k vám větrat a utírat prach. A obávám se, že jsem k vám přilákala několik toulavých koček, když jsem jim u vás na zahrádce nechávala zbytky." Z kapsy vytáhla klíče a podala mi je. Vzala jsem si je a připla si je k těm od matky. Úžasný. Takže se mi ještě ke všemu budou na zahradě toulat divoký kočky. Dobrá práce, June.
,,Děkuji." Znělo to neskutečně škrobeně. Bože. Nastalo trapné ticho. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Ráda jsem vás poznala, ale už musím jít." Významně jsem se podívala na za sebe naskládané krabice. June pochopila a podala mi ruku.
,,Ráda jsem vás poznala. Doufám, že se vám tady bude líbit." Potřásly jsme si rukama.
,,Nápodobně, děkuju, mějte se hezky." Zatímco June odcházela, otevřela jsem si dveře a začala jsem dovnitř strkat krabice.
,,Co ti to tak trvalo? S kým jsi se to vybavovala?" Matka se společně se svými krabicemi nehla z místa.
,,Bavila jsem se sousedkou. Znala Michaila a chodila nám sem větrat a utírat prach. Zdála se být velmi příjemná." Narozdíl od tebe. Matka přikývla. To se jí zdálo jako přijatelná výmluva, proč mi to trvalo tak dlouho.
,,Fajn. Odnos zbytek."
,,Ty by sis to taky mohle odnést." Tuhle kousavou poznámku jsem si nemohla odpustit. Jen tak tak jsem se vyhla ráně, rychle vyběhla ze dveří a zabouchla za sebou. Tohle bylo o fous. Díky bohu jsem z ruky nepustila klíče. Matka by mě do domu minimálně do zítřejšího rána nepustila. Rozhlédla jsem se. OK, když už jsem venku, podívám se na zahrádku. Vydala jsem se dlážděnou cestičkou za barák. Tráva na dvorku byla přerostlá a dva zpustlé záhonky byly víc zarostlé plevelem než odrostlými a usušenými kytkami. Tak tohle bude ještě hodně práce.
Začala jsem zahrádku systematicky procházet a po chvíli jsem málem zakopla o dvě staré rezavé židle. Do jedné jsem se usadila a vystavila obličej hřejícímu letnímu slunci. Po chvíli mi na klíně přistálo něco těžkého a když jsem se na to podívala, zjistila jsem že se mi na kolenou usídlila velká černá kočka s pochroumanou tlapkou. Opatrně jsem ji začala hladit. Kočky jsou mou slabostí a od doby, kdy jsem v jedenácti poprvé četla Černého kocoura od Poea jsem právě černého kocoura chtěla.
,,Ahoj, krásko." Kočka slastně vrněla a protahovala se. ,,Ukaž, jsi něčí?" Snažila jsem se jí na krku nahmatat obojek se známkou, ale žádný jsem nenašla. ,,Hmmmm... ty buděš jedna z těch toulavých koček, co tu June krmila, že?" Podrbala jsem ji na vystavené bradě. Kočka dál vrněla, ale po chvíli jsem se jí už zhnusila a tak seskočila a znovu zmizela v dlouhé trávě. Kočky jsou skvělé. Taky bych chtěla umět mít tak strašně v piči. Vzala jsem židli a trochu se s ní posunula, protože mi to umožňovalo lepší výhled.
Mohla jsem tak sedět dobře víc než hodinu, protože jsem minimálně jednou na dvacet minut usnula, než jsem se rozhodla jít zase zpátky. Pomalu jsem se zvedla a znovu se rozhlédla. Bylo teplé letní odpoledne provoněné vůní grilovaného masa, čerstvě posekanou trávou a dobrou náladou. Povzdechla jsem si. Tahle nálada nikdy nevydrží dlouho. Vždycky se něco pokazí. Buď přijde nějaká živelná katastrofa, třeba v podobě mé matky, nebo začátek školního roku.
Uklidila jsem židli zpátky na její původní místo vedle své rezavé soudružky a zamířila zpátky do domu. Asi bude chvíli trvat než té pošahané bududově budu říkat domov s velkým D. V životě jsem jenom jednomu místu takhle říkala a to byl Danův dům. Když jsem stála před vchodovými dveřmi, otřásla jsem se. Nepříjemný pocit, který jsem měla pokaždé, kdy jsem měla být poblíž mé matky, se opět dostavil.
Rychle jsem si odemčela a vešla dovnitř. Co se má stát, stane se, a já s tím nic nenadělám.