Posraně nezvratný osud - BVB ff

2. o tom, jak neumím dělat první dojem a celkově mluvit s lidma

Začalo lít jak z konve. Z ničeho nic. Ale to je ostatně pro takové přímořské město jako je Laguna Woods typické. Úplně out of nowhere, prostě jen tak. V jednu chvíli krásně svítí sluníčko a najednou bum, prásk, počasí si prostě řekne: Dneska někoho naseru. No a dneska jsem byla očividně na řadě já. Sakra! Zapla jsem stěrače a odbočila na Fleming Street. Naštěstí tu mám velmi dobrého známého. Zabrzdila jsem těsně u chodníku a ohodila vodou nějakou holčinu. Rychle jsem otevřela dveře a vystoupila, abych se jí mohla omluvit
,,Promiň, nechtěla jsem tě postříkat. Nebylo to naschvál." Holka si mě změřila nepřátelským pohledem, ukázala mi zdvižený prostředník a prošla kolem mě, přičemž do mě vrazila. Asi to bylo docela oprávněně. Povzdechla jsem si. Asi bych se taky měla jít schovat.
Došla jsem k tmavým dveřím, u kterých jsem zastavila a zazvonila. Prosím, buď doma. Nic se nedělo. Dešťová voda mi prosakovala skrz černé oblečení. Po chvíli jsem zazvonila ještě jednou. Pojď mi otevřít. Prosím. Je tu zima. Funguje ten křáp vůbec? Zmáčkla jsem ho ještě jednou a pořádně. Konečně se zpoza dveří ozvaly kroky a tlumené Už jdu, už jdu. Když se ale přední dveře otevřely, stála v nich nejaká slečna.
,,No konečně!" Vyhrkla jsem. Slečna nadzvihla obočí. ,,Ježiš pardón. Já... asi jsem si v tom dešti spletla dveře, nevíte, kde bydlí pan Jones? Pan Daniel Jones?"
,,To jsi ty, Gee?" Povědomý hlas se nesl předsíní. Úlevně jsem vydechla.
,,Dane! Vím, že sobota je až zítra, ale mohla bych jít prosím dovnitř? Je mi strašná zima a nemám kam jinam jít."
,,Ale honem Gee!" Slečna ve dveřich mi uhla a já vklouzla dovnitř. Z kuchyně se k nám o berlích belhal pihovatý třicátník s hustými zrzavými vlasy. Dan by si mohl z fleku střihnout někoho z klanu Weauslyových. Vyšla jsem mu naproti. Rozpřáhl ruce na objetí, ale když uviděl, jak jsem promočená skrz naskrz, radši je zase spustil dolů. Já jsem ten poslední člověk, co by mu to vyčítal, takže jsem mu místo toho dala pusu na čelo. Když jsem byla malej prcek, tak mě takhle zdravil on, ale když jsem ho přerostla, naše role se vyměnily
,,Co jsi zase vyváděl Dane, že jsi znovu o berlích?" Dan se uchechtl.
,,Hrál jsem ragby. Asi budeš potřebovat něco suchého na převlečení, že?" Přikývla jsem. ,,Mimochodem, Miu asi ještě neznáš, že?" Berlí ukázal na slečnu, která mi otevřela. Otočila jsem se na ni. Neznala jsem ji. Měla překřížené ruce a mračila se na mě. Napřáhla jsem k ní ruku.
,,Grace Brownová, těší mě." Přeměřila si mě zkoumavým pohledem.
,,Mia Davisová." Ruku mi nakonec stiskla. ,,Co je mezi váma dvěma?" Zaútočila na mě. Hmmm, tak tohle bude ještě zajímavý.
,,Milá Mio, nevím, jaký vztah s ním máš ty, ale jestli tě to uklidní, tak jsem jednak ještě takříkajíc pod zákonem a Dan není pedofil a jednak by snad nikdy neopíchal svého kmotřence. Teď si to přeber, jak chceš." Docela mě namíchlo, že by si někdo mohl biť jen náznakem myslet, že se svým kmotrem udržuju jakýkoliv intimní vztah v jakékoliv podobě. Dan mě chytil za ruku a jemně mi ji stiskl, aby mě uklidnil. Už od malička jsem měla problémy s ovládáním emocí, hlavně vzteku, a Dan je jeden z mála lidí, kteří mi v mých stavech dokázali pomoct tak, abych sobě nebo někomu v okolí neublížila.
,,Uklidni se Gee. Mia je moje přítelkyně, proto se ptá. Nemůžeš jí to mít za zlé." Skoro okamžitě mě začal sžírat pocit studu nad mým malým výbuchem.
,,Omlouvám se, nechtěla jsem na tebe hnedka takhle vyjet. Moc mi nejde být příjemná na nové lidi."
,,Zlato, tobě nejde být milá na kohokoliv." Dan mě povzbudivě poplácal po rameni.
,,Ty víš, jak člověka povzbudit Dane." Oba dva jsme se zasmáli.
,,Můžu si s tebou promluvit o samotě, zlato?" Mia chytla Dana za ruku a snažila se ho ode mě odvléct.
,,Počkej, nemůžeš mě jen tak odtáhnout. Musím dávat pozor na to koleno. Gee, počkej zatím prosím v kuchyni. Uvař si čaj, kafe nebo něco. Hned budu u tebe." Nasadil si berle, který si mezitím opřel o stěnu a šel za Miou, která na něj netrpělivě čekala.
Došla jsem do kuchyně a posadila se. Pomalu jsem vydechla. Dělat dobrý první dojem mi fakt nejde. Snad tu budu moct přes noc zůstat. Domů se teď vrátit kvůli matce nemůžu, to by bylo velký špatný. Pral se ve mě vztek na tu kreaturu, že je to taková čůza, strach z toho, co bude dál a špatný pocit z toho, že jsem byla na Miu nepříjemná. Zpoza dveří se ozívaly tlumené hlasy.
,,... nemůžeme ji poslat pryč, Em."
,,Proč ne?! Snad má nějakou rodinu nebo místo, kam se by se mohla vrátit, ne?!"
,,Jednak ještě není plnoletá, jednak se její taťka před sedmi lety zabil a její matka je despotická čůza, co je v jednom kuse nalitá a dennodenně Grace šikanuje a zbytek rodiny žije na druhé straně států. Mio, ty a já jsme jediná rodina, kterou tu ta holka má..." Zamotala se mi hlava. O taťkovi jsem s nikým od jeho sebevraždy nemluvila a pořád mi to nedělá dobře. Došla jsem ke dřezu a pustila si na hlavu studenou vodu. Obvykle mi to pomáhá ve zvládnutí nežádoucích stavů těla i mysli. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Po chvíli se mi fakt udělalo líp a tak jsem vodu stopla a opřela se o kuchyňskou linku. Zhluboka jsem dýchala. Nádech, výdech. Nádech, výdech.
,,... super, moc ti děkuju, že jsi to pochopila." Dveře do kuchyně se otevřely a vešel Dan. Když mě uviděl, jak se bledá opírám o linku a snažím se dýchat, dobelhal se ke mě.
,,Pojď, opři se o mě. Tak, to bude dobrý. Mio, byla bys tak hodná a napustila Grace sklenici vody?" Dan mi pomohl se posadit se na židli a pak se usadil naproti mně. Berle si opřel o stůl. Mia přede mě položila sklenici s pitím.
,,Děkuju." Začala jsem hltavě pít. Voda mi z vlasů a oblečení kapala na zem. Dan mě pozoroval. Když jsem sklenici položila, třásla jsem se už jak ratlík.
,,Nevadilo by vám, kdybych se teď šla převléct?"
,,Zvládneš tam dojít sama?"
,,Snad ano." Zvedla jsem se a došla ke dveřím. ,,Mám pořád svoje věci ve třináctce?"
,,Řekni mi, prosím tě, kam bych je přesouval?" Ušklíbla jsem se.
,,To je pravda." Otočila jsem se na Miu. ,,Moc se omlouvám, že jsem vám tu tak našlapala. Hned, jak se převleču, to po sobě utřu." Mia mávla rukou.
,,Jsi rodinná návštěva. Kašli na to." Překvapilo mě to.
,,Vážně?"
,,Jasně, že jo." Dan ji objal a dal jí pusu na tvář. ,,Ale jestli tu budeš na ten koberec kapat ještě chvíli, tak tě asi zabiju." Znovu jsem se ušklíbla. Možná už začínám chápat, co na ní Dan vidí.
,,Okej, okej, už jdu. Vyšla jsem ze dveří a vyběhla po schodech nahoru. Pokoj číslo třináct byl na konci chodby. Když jsem vešla dovnitř, nadechla jsem se vzduchu plného prachu. Jo, tohle mi chybělo.
Přejela jsem rukou po stole. Na dlani mi zůstala tlustá vrstva prachu. Díky Dane, žes mi sem nelezl.
Akce/úkol číslo jedna: najít něco, co by mi velikostně bylo. Otevřela jsem skříň s oblečením. Na ramínkach vyselo pár mých starších kusů. Bílý rolák, který bych teď nepřetáhla už ani přes hlavu, rifle se zvýšeným pasem, který bych jednak nedopla a jednak je už nepřetáhla ani přes stehna, natožpak přes prdel a volný šaty, který ovšem měly na zadku díru o velikosti kráteru. Tak to jsem namazaná. Na ten proděravělej kus hadru jsem spoléhala.
Otevřela jsem šuple. Vykoukly na mě basketbalový šortky a růžový tričko s buclatým jednorožcem. Panebože! To radši umrznu v tom, v čem právě jsem, než abych tu odpornost měla na sobě. Dala mi ho babička (pochopitelně v době, kdy byla ještě naživu) v době, kdy byla ještě přesvědčená, že ještě nejsem ve tmě tolik ztracená a mám ještě šanci na záchranu z temných vod satanismu. Ano, jsem rocker, metalhead a tak trochu emo, ale satanistka jsem nikdy nebyla, děkuju pěkně. Byla mi zima. Dobře, asi si to obleču. Přese všechny špatné vzpomínky, které mi tohle tričko a růžová barva evokují. Začala jsem si přetahovat mokré oblečení přes hlavu a věšet ho na různá místa, kde by mi mohlo uschnout. Děravé šaty mi sloužily jako ručník. Dan se mi vysměje, to vím rovnou. Jednak jsem na sobě neměla jediný kus barevného oblečení od doby, kdy na mě asi ve třetí třídě na představení na vánoční besídku narvali do tmavě zelených šatů s křídly, protože jsem hrála Santova skřítka pomocníčka a jednak nejsem úplně cílovou skupinou růžové barvy a buclatých, chlupatých jednorožců. Buclatých a chlupatých medvědů ano (tedy těch plyšových, živého jsem v životě neviděla), ale jednorožci jsou odporní a to v jakékoliv podobě. Chvíli jsem uvažovala, jestli si nechat promočenou podprsenku na sobě, nebo ji dát sušit k ostatním věcem. Po chvíli jsem to zavrhla jako nápad na hovno. Radši dostanu zápal plic a umřu, než aby se mi nádobíčko na hrudi nezřízeně houpalo. Když jsem si růžové tričko přetáhla přes hlavu, na hrudi se mi instantně vytvořily dvě tmavě růžové skvrny. Výborný. Fakt úžasný. Natáhla jsem si šortky. Aspoň, že ty ještě pořád plnily účel basketbalových šortek a byly mi volně.
Akce/úkol číslo dvě: dát si do kupy obličej a vlasy. Sjela jsem po zábradlí zpátky do přízemí. Tenhle barák miluju. Strávila jsem v něm většinu dětství a dospívání a navíc je nádhernej, ale je úplně dementně postavenej. Danovi se nedá nic vyčítat, ten tuhle barabiznu koupil v naprosto zchátralém stavu a nasypal do ní hromadu peněz, aby bylo tohle místo obyvatelné a útulné, ale s některýma věcma nemohl nic moc udělat. Například s tím, že koupelna, kuchyň a salónek pro návštěvy (ano, tenhle dům má opravdu salónek pro návštěvy) jsou v přízemí, zatímco ložnice jsou nahoře v patře. Zamířila jsem do salonku, který jsem vždycky využívala jenom já a tak jsem tam měla všechny věci, které jsem teď potřebovala - zrcátko, hřeben a gumičky. Zasedla jsem k malému kulatému stolku, na kterém ležela má záchrana. Podívala jsem se do zrcátka. Make-up mi na obličeji zůstal v téměř neporušeném stavu, což se dá počítat za úspěch na to, jak šíleně jsem promokla, ale co zvládl můj obličej, nezvládly moje vlasy. Jsem na ně náležitě pyšná. Jsou černé, husté a dlouhé, nepočítám-li příšerné zuby, které v nich mám kvůli mým záchvatům vzteku, kdy si je naštvaně pižlám čímkoliv ostrým, co mám zrovna po ruce. Teď mi splihle a bez lesku spadaly na ramena a smáčely mi tričko na tmavě růžovou. Vzala jsem hřeben a začala si je rozčesávat. Do culíku je nedám, na to jsou v některých místech moc krátký, ale něco jako cop by se mi mohl povést. Začala jsem se je zaplétat. Pár pramínků mi vyklouzlo rovnou. Kašlala jsem na to. Když jsem byla hotova, natáhla jsem se na gauč. Klížily se mi oči. Neusni, neusni. Zavřela jsem oči. Nespat. Nespat. Měla bych míň ponocovat. A pak se mi zatmělo před očima a já spala jak zařezaná.