Posraně nezvratný osud - BVB ff

8. svoboda

Pomalu jsem otevřela oči. Něco bylo jinak. Něco bylo ve vzduchu. Podívála jsem se na nástěný kalendář. 28. června, čtvrtek. Podívala jsem se na mobil. Bylo půl jedenácté. Proč mám sakra tak divnej pocit? Posadila jsem se, protřela si oči, opřela se o dlaně a začala přemýšlet. Důležitá školní akce? Ne, už nechodím do školy. Jiná důležitá akce, na kterou jsem se neprozřetelně upsala? O ničem takovém nevím, to bych si pamatovala a nejsem debil, abych se k něčemu neprozřetelně upisovala. Cítila jsem divnou pachuť na jazyku. Nesouhlasně jsem mlaskla a v tu chvíli mi konečně došlo, co je dneska za den.
Prudce jsem se nadechla. Já jsem dospělá! Konečně mi to došlo. No to mě kopněte do prdele, že to té mé palici nedocvaklo dřív. Dneska mi tenhle barák přechází do vlastnictví. Dneska můžu matku konečně vyhnat pryč. A taky jsem se k tomu už asi před týdnem odhodlala, když jsem zavolala jistému losangeliskému zámečníkovi a domluvila si s ním na dnešek výměnu zámku ve vchodových a zadních dveřích.
Vstala jsem, oblékla se a sešla dolů. Matka už byla dávno pryč a já měla celý dům sama pro sebe. Nachystala jsem si snídani, snědla ji a začala dělat na zakázce, u které mi už termín splnění hořel za prdelí. Byl to nudný a velmi nenápaditý projekt a já se u jeho tvoření neskutečně nudila.
Pokud vám to ještě nedošlo, tak ano, nemám ráda svoje narozeniny. Je to pro mě jen zbytečná přítěž. A ani osmnáctiny pro mě nejsou vyjímkou. Ať si říká kdo chce co chce, nijak extra super pocity z toho, že jsem zase o rok blíž hrobu, nemám. Jediný důvod k oslavám je to, že počínaje zítřkem už snad nikdy v životě neuvidím tu pošahanou ženskou.
Okolo poledne přišel zámečník a když si řekl o neskutečně mastnou částku za vyměnění toho křápu, která mu netrvala ne víc než půl hodiny, začala jsem uvažovat, že by bylo jednodušší, kdybych si to udělala sama, vyšlo by mě to na polovic a ještě bych nemusela interagovat s tak nepříjemným člověkem. Po zaplacení mi předal dvoje klíče a nechal se poroučet. Vydřiduch jeden zasranej.
Vzala jsem matčiny věci, naskládala je do kartonových krabic, ve kterých jsme se sem nastěhovaly, a postavila je ke dveřím. Předtím, než mě začnete soudit, tak tahle parodie na člověka a aspoň trochu přijatelnou matku, mi znepříjemňovala naprosto nepřijatelným způsobem život osmnáct let mého života. Já mám naprosto absolutní právo na to tu ježibabu vyhodit z baráku.
Zrovna ve chvíli, kdy jsem začala uvažovat o tom, že bych si mohla začít dělat oběd, protože už se blížila doba, kdy normální lidé mívají odpolední svačinu, a já celý den nejedla nic kromě snídaně, někdo zazvonil. Nemám ráda zvonky. Zavdávají lidem zbytečnou potřebu chodit k jiným lidem a obtěžovat je svými zbytečnostmi. I přes mou velkou nechuť jsem ke dveřím došla a otevřela je.
,,Překvapení. Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí milá Grace, hodně štěstí, zdraví." Stála jsem tam skoprnělá, protože přede mými vchodovými dveřmi stál Dan, Mia a dohromady mi drželi obří narozeninový dort s osmnácti plápolajícími svíčkami. Můj zaražený výraz se ale rychle změnil v úsměv, protože ti dva se tvářili jako dva magoři a na hlavě měli takové ty naprosto debilní párty čepičky. ,,No tak Grace, sfoukni ty svíčky a něco si přej." Poslechla jsem, pořádně jsem foukla a na první pokus sfoukla všechny svíčky najednou.
,,Pojďte dál." Otevřela jsem dveře dokořán, ustoupila a pustila je dál. Oba dva se i se vším haraburdím vsoukali dovnitř a já za nimi zavřela. Mia přenechala zákusek Danovi a na hlavu mi nasadila růžový klobouček.
,,Kde je kuchyně?" Volal na mě Dan přes rameno.
,,Jediné otevřené dveře tady."
,,Super, už to vidím." Dan zacouval dovnitř a Mia šla opatrně za ním. Když jsem vešla za nimi, oba dva už na mě čekali. Nejdřív mě objal Dan, pak Mia a pak mi vnutili malou ošatku překrytou utěrkou na nádobí.
,,Mám se bát?" Pod utěrkou se totiž něco hýbalo. Dan pokrčil rameny.
,,To záleží."
,,Tak fajn." Pomalu jsem utěrku z košíku stáhla. Na vystlaném dně leželo malé zrzavé koťátko. Vykulila jsem oči. Podívala jsem se na své hosty a pak zpátky na koťátko. To na mě zamžouralo sotva rozlepenýma očima. Opatrně jsem ho vytáhla a pořádně ho podrbala. Pak jsem jim ho ukázala. ,,Tohle je Cthulhu." Dan se usmál.
,,Je to kočka, ne kocour." Mávla jsem rukou
,,Tak Lady Cthulhu, to je ve výsledku jen nepodstatný detail. Posaďte se. Dáte si ten dort, když už jste ho přivezli?" Mia i Dan přikývli. ,,Kafe? Čaj?"
,,Já si dám kafe." Přikývla jsem a podívala se na Dana.
,,Já taky." Znovu jsem přikývla. Pokusila jsem se Cthulhu položit na stůl, ale protože začala rozčileně pískat a zarazila mi drápky do ruky, zase jsem si ji vzala. Zatímco jsem si ji jednou rukou přidržovala u těla, tou druhou jsem se snažila neobratně nabrat vodu do konvice.
,,To jste mi teda vybrali dobrý kotě." Dan se tiše zasmál a vzal mi konvici z ruky.
,,Ukaž. A posaď se." Poslechla jsem a on mezitím bez problémů vodu napustil a dal ji vařit. ,,Jak se máš ty starobo?"
,,No dovol?! Jsem o skoro osmnáct let mladší než ty!"
,,Nepodstatný detail. Kde tu máš hrníčky?" Pokusila jsem se postavit, ale Mia mě zatlačila zpátky do židle.
,,Ale no tak, jste návštěva! Tohle bych měla dělat já!" Kotě na mém klíně na mě nasupeně zavrčelo.
,,A ty jsi zase oslavenec. A Cthulhu se to navíc nelíbí." Podívala jsem se na malé koťátko, které se na mě tvářilo jako na mnohonásobného kriminálníka.
,,Dobře, ta kočka mě přemluvila." Mia přikývla.
,,Tak kde máš ty hrníčky?" Místo mé odpovědi se ozvalo harašení klíče v zámku, pak naprosto neskutečné nadávání a nakonec hlučné zabušení na dveře. Instinktivně jsem se přikrčila. Mia se na mě podívala zaraženě, Dan s jistou dávkou překvapení a pochopení.
,,Tenhle dům už patří mně. Nechala jsem vyměnit zámky." Šeptala jsem.
,,Grace Florance Brownová! Pojď mi okamžitě otevřít, nebo si mě nepřej!" Hlas té fůrie se rozléhal celým barákem. Mia i Dan se přikrčili taky.
,,Mám jí jít otevřít?" Nabídl se Dan. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Tohle si potřebuju vyřídit sama. Ta ženská by mě jinak pronásledovala ve snech." Postavila jsem se, strčila Cthulhu do kapsy od mikiny, a vyrazila ke dveřím. Otočila jsem se na Dana. ,,Mohl bys jít prosím se mnou?" Přikývl, došel za mnou, chytl mě za ruku a společně jsme došli ke dveřím. Podívala jsem skrz kukátko. Matka netrpělivě podupávala nohou a co chvíli se dívala na imaginární hodinky. Zamčela jsem na řetízkový zámek a až pak pootevřela dveře.
,,No konečně!" Matka ramenem nabrala dveře, ale i ta chabá zábrana zabrala a dveře se netevřely. Shanell se zatvářila zmateně.
,,Už tady nebydlíš. Je mi osmnáct a tenhle dům už legálně patří mně." Vychrlila jsem to ze sebe na jeden nádech. Matka na mě zkoprněle zírala. Jen jednou v životě jsem ji viděla beze slov a to bylo právě teď. Využila jsem situace, rychle jsem popadla krabice, otevřela si dveře, vystrčila je ven, vytrhla matce klíče, vlezla zase zpátky dovnitř, zabouchla za sebou a zamčela na dva západy. Když žijete s někým, jako je ta fúrie, naučíte se být rychlí. ,,Běž prosím pryč. A nevracej se. Nebo si zařídím soudní zákaz přiblížení." Otočila jsem se na Dana a začala ho strkat zpátky do kuchyně. Když jsme tam byli, můj kmotr mě pochvalně poplácal po rameni.
,,Vedla sis skvěle." Shanell znovu zabušila na dveře.
,,Ty čubko, pusť mě dovnitř!" Zhluboka jsem se nadechla.
,,Vyser si oko, ty čarodějnice! Už se mi do života srát nebudeš!" V žilách se mi začínala vařit krev. Nechtěla jsem vybuchnout před Miou a mimčem pod jejím srdcem.
,,Já ti dám, čarodějnice! Počkej, až se dostanu dovnitř!" Chtěla jsem vyběhnout do chodby a té ježibabě dát do držky, ale Dan mě chytil a obejmul.
,,Nenech se jí vytočit. Přesně o to jí jde." Zamumlal mi do ucha, pustil mě a sám se vydal ke dveřím. Něco té pošahané ženštině řekl a ona pak doopravdy odešla. Jediný závěr, který mě napadl z toho vyvozovat, byl, že můj drahý kmotr je čaroděj.
,,Tak teď už znáš i moji matku." Podívala jsem se omluvně na Miu. ,,Promiň za ten výstup."
,,Úplně v pohodě." Mia mi stiskla ruku. ,,Už mi konečně ukážeš, kde máš ty hrnečky? Dovařila ti voda." Chtěla jsem je podat, ale Dan mě předběhl a z poličky, ke které jsem se natahovala podal tři hrnečky a nalil do nich horkou vodu.
,,Omlouvám se, ale mám jenom rozpustné." Dan mávl rukou, podal pixlu a do dvou hrnků nasypal trochu kafe. Pak se podíval na mě.
,,Kde máš čaje?" Ukázala jsem hned na poličku vedle hrnečků. Dan ji otevřel a podíval se na mě.
,,Něco ovocného, prosím. A rovnou od tama můžeš vytáhnout i cukr. Ta jahodová dózička." Dan sladí tak, že mě udivuje, že ještě nedostal cukrovku. Nepřítomně jsem drbala Cthulhu na hlavě. Můj kmotr před nás za chvíli položil hrníčky. ,,Talířky jsou pod dřezem a lžičky ve třetím šuplíku zleva."
,,Jasan." Se lžičkami vytáhl i ostrý nůž, který mi rovnou podal. ,,Nakrojuješ."
,,Když to říkáš..." Vzala jsem si ho a ukrojila z dortu tři zhruba stejně velké kousky. Když jsem je naservírovala před své hosty, musela jsem se ušklíbnout Danovu uslintanému výrazu. Už jsem říkala, že je na sladké? ,,Tak dobrou chuť."
,,Tak všechno nejlepší." Mia zvedla hrníček k přípitku a já s Danem jsme ji napodobili.
,,Na to, že jsem zase o rok starší." Všichni jsme se napili. Dan se pak už tak nedočkavě koukal na dort, že jsem vyprskla smíchy.
Zbytek odpoledne probýhal v příjemné atmosféře uvolněného letního odpůldne. Klábosili jsme o všem a o ničem a čas příjemně utíkal. Mia mě v jednu chvíli, už ve značně veřerních hodinách, ještě překvapila, když vytáhla zdobnou krabičku, která měla ma víku Chrona, starořeckého boha času.
,,Tohle ti posílá Klaus. Teda tak myslám, že říkal, že se jmenuje." Překvapeně jsem se na ni podívala.
,,Pokud myslíš toho dva metry vysokýho týpka, co vypadá jako kříženec mladého Johna Travolty a Breda Pitta, tak ano, to je Klaus. Odkud ho znáš?"
,,Jo, tak to je on. A to je docela zajímavá historka. Byla jsem Za zrcadlem a zrovna telefonovala s Danem o tom, kdy za tebou zase pojedeme, a když jsme domluvili, přišel Klaus a ptal se po tobě. Mimochodem, velmi civilizovaný člověk. Ale trošku zaváněl vágustvím." Usmála jsem se.
,,To je tím, že to ještě ani ne před půlrokem byl bezdomovec. Ale ano, Klasu je fakt příjemný a slušný člověk." Mia se otřásla. ,,Ale no tak, nenech si to pokazit! Klaus je jeden z nejhodnějších lidí, jaký jsem v životě podkala." Opatrně jsem krabičce oddělala víčko a vytáhla krásné řetízkové hodinky. Pod nimi byl malý vzkaz.
Díky za dokopání k tomu, abych si našel práci a bydlení a obrovskou podporu. Tohle je za první výplatu. S láskou a znovu díky; Klaus.
P.S. tvoje přikmontřenka je fakt kost. Usmála jsem se.
,,Klaus vzkazuje, že jsi kost." Mrkla jsem na Miu a připnula si hodinky ke kalhotám. Dan pohoršeně zabručel, ale Mia se začervenala a mrkla na mě zpátky.
,,Kdybych nebyla zadaná, hned bych po něm šla." Zasmála jsem se.
,,To asi každá. Když už jste tady, nechcete tu přespat? Teď, když už tu matka není, mám pro vás oddělené pokoje." Dan mi ukázal zdvyžený prostředníček.
,,Na to ti zvysoka seru, drahá kmotřenko. Chci se svojí ženou spát v jedný posteli." Ušklíbla jsem se a zvedla ruce v obraném gestu.
,,Fajn, hádat se s tebou nebudu. A mám to tedy brát jako souhlas? Přespíte tu?" Dan se v tázavém gestu otočil na Miu a ta přikývla. Zamnula jsem si ruce. ,,Super, skvěle, jdu vám nachystat pokoj."