Posraně nezvratný osud - BVB ff

3. velký kozy, banánový lívance a rodinná historie

Probudily mě sluneční paprsky, které mi nepříjemně svítily do obličeje. Posadila jsem se a promnula si oči. Po chvíli se začal můj mozek probírat a začal si klást otázky jako například: vážně jsem usnula na gauči v přijímacím salónku? Kolik je hodin? Proč mám na sobě deku a jak se na mě sakra dostala? Proč mě tak strašně bolí za krkem? Dá se to ode mě počítat za neslušnost, že jsem vytuhla před devátou večer, aniž bych dala majiteli domu vědět, že tu přespím? Mám se vypařit rovnou a dělat, že jsem tu vůbec nebyla, nebo počkat, až se mí hostitelé probudí a pokusit se jim to nějak vysvětlit? Na většinu těchto otázek jsem si dokázala rovnou odpovědět. Ano, opravdu jsem usnula na pohovce v salónku pro hosty. Bylo sedm hodin a deset minut. Dekou mě nejspíš přikryl Dan, protože je gentleman, dobrý hostitel a výborný kmotr. Za krkem mě bolí proto, že jsem usnula na pohovce. Neslušnost to nejspíš nebude, i když by si to tak někteří mohli vyložit. Nevypařím se rovnou, protože je jednak sobota, tudíž máme společnou snídani a jednak těm dvěma dlužím omluvu a vysvětlení. Vstala jsem a zamířila do kuchyně. Výhoda, když v tomhle domě usnete v salónku: jste na stejném patře jako je kuchyň, tudíž se nemusíte namáhat se schody.
Do sluchátek jsem si pustila Black Veil Brides. Je to úžasná talentovaná skupina plná úžasných talentovaných lidí. Miluju je a jsou jedno z mála světel v mém životě. A ano, jsem na ně i ve svém téměř dospělém věku ale extrémně zatížená. Otevřela jsem lednici a hledala vajíčka. Jako vážně? Už zase? Proč mi to Dan nemůže usnadnit a mít pro jednou všechny ingredience, které potřebuju?! Pokud není aspoň trochu funkční a nemá banány, žádný lívance nebudou. Ani já totiž nejsem schopná udělat něco, na co nemám všechny přísady. Podívala jsem na mísu s ovocem. Banány tam naštěstí byly. Glory Hallelujah. Už jsem si myslela, že budu muset k snídani nachystat chleba s máslem. Začala jsem vytahovat ostatní ingredience, které jsem naštěstí doplňovala minule. Najednou jsem uslyšela podezřelý zvuk. Prudce jsem se za ním otočila, až mi křuplo v krku, a drbla do plastové mísy, ve které byla míchačka a stěrka. Všechno dopadlo s neuvěřitelným randálem na zem. A do prdele. Předklonila jsem se a začala všechno zvedat. Asi po třiceti vteřinách intenzivního předklonu jsem uslyšela zvuk trháné látky a tričko se mi na zádech uvolnilo. Holly shit. Znovu jsem se prudce narovnala, až mi zapraskalo v zádech, a tričko chytila dřív, než mi stihlo spadnout. Asi mi kozy vyrostly o trošku víc, než jsem čekala. Ale aspoň jsem věděla, že bych si mohla u svého kmotra čas od času vyměnit věci v šatníku.
Ok. Měla bych to nějak vyřešit. Nebudu se tu promenádovat v podstatě polonahá. Problém číslo jedna: tohle je největší triko, který jsem ve skříni našla. Problém číslo dvě: momentálně u sebe nemám žádné peníze, respektive mám v peněžence asi tři dolary (k 14/3/22 je jeden dolar asi 23 Kč) a s tím si tričko nekoupím ani z druhé ruky. Budu muset projevit trochu té kreativity, což je přesně ta moje stránka, kterou sice používám, ale jen přes pracovní dny a přes víkend jsem z toho natolik vyšťavena, že většinou vymyslím nějakou kravinu. Dobře. Takže... Nápad číslo jedna: pokusit si přetáhnout přes hlavu bílý rolák a doufat, že i když je to menší velikost, tak na mně bude mít delší životnost než ta růžová odpornost, co jsem měla právě na sobě. Hodně velká šance, že to nevyjde. Nápad číslo dvě: jít probudit své hostitele a vyžebrat od nich buď nějaké jejich tričko mojí velikosti, nebo peníze na nové. Ani jedna možnost se mi nelíbila. Nápad číslo tři: zabalit se do ubrusu a předstírat, že jsou to šaty. Hodně debilní nápad. Nápad číslo čtyři: předstírat, že se nic nestalo a že to tričko má takhle vypadat. Definitivně ne, kozy si budu očumovat jen já sama. Nápad číslo pět: použít sichrhajsky na sepnutí roztržených částí do té doby, než mi uschne to, v čem jsem přijela. Výhoda: kuchyň je na stejném patře jako salonek pro návštěvy, takže je velmi malá šance, že mě Dan nebo Mia uvidí. Nevýhoda: tyhle malé zázraky, které si normálně píchám do uší jako náušnice, mám tady jen dva, takže je tu pořád nějaká pravděpodobnost, že mi polezou kozy. Sice menší než předtím, ale pořád tu je. Ok, použiju tenhle nápad. Sice je to pořád hodně dementní nápad, ale nic lepšího mě nenapadlo a asi už ani nenapadne.
Rychle jsem zaběhla do salónku a z šuplíku vylovila dvě černé sichrhajsky. Bude to jako pěst na oko, ale nic lepšího nemám. Ale když se to tak vezme, tak je pořád lepší pěst na oko, než drátem přímo do něj. Asi na třetí pokus se mi podařilo sepnout triko tak, aby mi lezlo čehokoliv co nejmíň. Tak to bychom měly. Teď bych už měla začít dělat snídani. Vrátila jsem se zpátky do kuchyně, zvedla mísu ze země a dovyndala všechny zbývající věci, které jsem potřebovala. Začala jsem chystat těsto. Na jídle nejvíc miluju přípravu. Většina lidí to má naopak, ale mě na tom fakt nejvíc baví proces výroby. V uších mi právě dunělo In the end, když se ve dveřích objevila Mia. Rychle jsem si z uší vytrhla sluchátka, což bylo dost bolestivé. Podívala jsem se na hodinky.
,,Co tak brzy? Je teprve půl osmé." Unaveně si protřela oči.
,,Mohla bych se ptát na totéž."
,,Už jsem nemohla spát. Navíc mám ráda jakousi rutinu." Změřila si mě zkoumavým pohledem.
,,Co děláš?"
,,Snídani." Zatvářila se nechápavě. ,,S Danem máme každou sobotu společnou snídani. Je to náš příbuzenský rituál, který se neruší nikdy za žádných okolností. Nikdy a nikde." Položila jsem míchačku do dřezu a vzala z poličky pánev. ,,Podala bys mi prosím olej z lednice?" Mia překvapeně zavrtěla hlavou a pak mi ho podala. ,,Děkuju. Tak co tě tak brzy vyhnalo z postele?"
,,Dan příšerně chrápe. Už se to nedalo vydržet." Uchechtla jsem se. Moc dobře si pamatuju, jak mě to jako malou strašně štvalo. Mohla jsem se z toho zbláznit. Ale jedinou další možností tehdy bylo proklinbání celé noci s opilou matkou u baru a to jsem radši přežila sny o umírajícím slonovi a řezání končetin motorovou pilou a velký kruhy pod očima, než abych byla s ní.
,,To si pamatuju. Jako malá jsem se strašně bála tmy a když mě Dan hlídal, vždycky jsem mu vlezla do postele. Noční můry díky mé přebujelé fantasii přišly skoro okamžitě." Teď se zasmála Mia. Pak se zarazila.
,,Počkej, já myslela, žes měla tátu." Nádech, výdech.
,,Jsem bastardí mládě. Matka mě měla ještě za studií s bůhví kým a s tátou byla jen proto, aby to nevypadalo tak blbě. Navíc se nikdy nevzali. Táta s náma jen bydlel." A stejně se ke mně choval líp jak ona. ,,Ale neptej se mě na podrobnosti, nebo mě tady sebou švihne." Rozžhavila jsem sporák a položila na něj Rapunzelinu (já animáky ráda) zbraň. Když byla dostatečně rozpálená, začala jsem smažit.
Bylo trapné ticho rušené jen zpěvem ptáků a tlumenou hudbou linoucí se z mých sluchátek. Po chvíli, kdy jsem měla hotovou první dávku, jsem odstavila pánev z ohně a došla k reprákům. Jakou příjemnou hudbou ho probudím dneska? Toť otázka. Prohrabala jsem se víc jak půlkou jeho hudebních zásob, než jsem našla to pravé ořechové. The Andrews Sisters už jsme dlouho neslyšeli. A tak jsem je pustila. Mia sebou cukla. Zvuky sesterského tria se nesly celým domem. Zkontrolovala jsem hodinky. Osm, nula nula. Paráda. Krásně na čas. Dan se přesně o deset minut později dobelhal do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy jsem já z lednice podávala borůvkový džem a javorový sirup a Mia z police talíře.
,,Tady ho máme, ospalce." Mia mu dala pusu na čelo. Opravdu jsem cítila závist? To se mi nelíbí. Ať si ho líbá pro mě za mě třeba Kleopatra, mně do toho nic není.
,,Dobrou chuť." Položila jsem před ně talíř plný lívanců.
,,Gee, ty se vždycky překonáš, vypadá to nádherně." Naznačila jsem lehkou poklonu.
,,Taky se snažím." Otočila jsem se ke sporáku a jala se smažit i druhou polovinu těsta. Jídla není nikdy dost. Zvlášť lívanců ne.
,,Tak co je nového?" Dan kromě toho, že naprosto masakrálně chrápe, taky dost hlasitě mlaská. Nevím, jestli mi to dělá naschvál, nebo jestli to tak má přirozeně, ale děsně mě tím vytáčí.
,,Ujisti se, že nemáš nic v puse."
,,Tys otěhotněla?" A taky mluví s plnou pusou. To je taky příšerný.
,,Proboha živého ne, nejsem moje matka... Jen mě ředitel podmínečně vyloučil." Dan se zakuckal. Já ti to říkala. Když se mu podařilo vykašlat vdechnutý kus lívance, zděšeně se na mě podíval.
,,Cože?!"
,,Už delší dobu mi tam dělá problémy jeden elitářskej spratek a když jsem ho přetáhla přes hlavu složkou s výkresema, tak se ředitel rozhodl, že dané individuum pravidelně mlátím a že už nezbývá žádná jiná cesta, než mě z toho jeho ústavu podmínečně vyloučit. Kokot jeden. Jestli to má být trest, tak se mu to moc nepovedlo." Odlehčovala jsem to, ale sžíravý pocit strachu, který tak strašně nenávidím, ve mně od včerejška pomalu, ale jistě probublával.
,,Gee, s těmi tvými záchvaty vzteku bysme měli něco dělat než tě doopravdy vyloučí. Teď, když už máš skoro dostudováno, by to bylo fakt blbý, kdyby to udělali." Myslel to dobře, ale stejně mi to bylo nepříjemné.
,,Neštvi. Sám jsi to řekl. Už zbývá jen pár měsíců, než skončí školní rok a kdy já tenhle ústav dokončím, takže to zvládnu, děkuju." Dívala jsem se do země.
,,Posaď se." Dan odsunul židli naproti sobě. Po chvíli váhání jsem se na ni posadila. ,,Já vím Grace, že to tam nemáš moc ráda a že se tam k tobě většina děcek chová jako ke kusu hovna," ušklíbla jsem se, ,,ale zkus se prosím ovládat, než od tama odejdeš. Je to tvoje budoucí povolání a bylo by fajn, kdybys tu školu dokončila." Byla jsem zticha a hrála si s papírovým ubrouskem, který jsem stáhla ze stolu. ,,Gee?"
,,Fajn." Odpověděla jsem po chvíli.
,,Děkuju. A teď se najez." Položil přede mě talíř s lívanci politými javorovým sirupem a vidličku.
,,Co studuješ?" Mia mě se zájmem sledovala.
,,Grafický design. Budu moct dělat plakáty, obaly od knížek, etikety na jídlo a tak." Odpověděla jsem na její tázavý pohled.
,,Je v tom fakt dobrá. Polovinu plakátů, co tu mám vystavené, jsou její ročníkové práce."
,,Ty si ty prkotiny necháváš?"
,,Jo, protože jsou fakt dobrý." Pokrčila jsem rameny. Hádat se s ním nebudu. Zakousla jsem se do hory lívanců. A něco vám řeknu. Fakt se mi povedly.