Posraně nezvratný osud - BVB ff

4. stěhuju se do LA... možná

Zbytek dopoledne jsme strávili hraním společenských her. Nevím, jak trávíte sobotní dopoledne vy, ale mně přijde pravidelné rozčilování u Potterovského Člověče, nezlob se jako úžasná zábava. Mí dva protihráči to tak ale neviděli, protože asi po hodině, kdy je mé nevelké, leč pravidelné výbuchy vzteku přestaly bavit (už jen proto, že jsem párkrát rozhodla rukama tak prudce, že jsem shodila hrací desku ze stolu a museli jsme tak začít hrát znova) mě radši vzali ven na zahrádku a hráli se mnou špalky. Je to divná hra, ale člověk se u ní rozhodně o dost míň rozčiluje. Okolo poledne jsem se rozloučila.
,,Už budu muset jít."
,,Vážně?" Dan vypadal zklamaně.
,,Vždyť tu fúrii znáš! Ta by mě zabila, kdybych jí udělala oběd byť jen o milisekundu později." Povzdechl si a pevně mě objal.
,,Drž se, Gee. A jestli tě bude zase šikanovat, napiš mi."
,,Jasně." Objala jsem ho zpátky a on mě podrbal po hlavě. Po chvíli jsem ho pustila a otočila se k Mie.
,,Děkuju, že jste mě tu nechali přespat." Mia kývla.
,,Nemáš vůbec zač." Nastalo trapné ticho. Miluju takovýhle chvíle.
,,Tak ahoj." Zamávala jsem jim nakonec, vyběhla brankou ven na ulici a zamířila k autu.

Co nejtišeji jsem odemčela dveře od bytu a vplížila se dovnitř. Matka obvykle spí až do poledne, pak vstane, vezme si oběd a jde do "práce". Většinou se míjíme a oběma nám to vyhovuje. Tentokrát jsem ale tolik štěstí neměla. Matka seděla v kuchyni a netrpělivě poklepávala prsty o stůl. Když mě uviděla, ušklíbla se a odsunula židli naproti sobě. A do hajzlu.
,,Kdes byla?" Odpověděla jsem až potom, co jsem se usadila.
,,U Dana. Je sobota. Chodím tam každou sobotu."
,,Kdy bude oběd?"
,,Až si ho ohřeješ. Máš ho v lednici." Začala jsem se zase zvedat, abych předem připravený oběd vyndala a nachystala, ale matka mě spražila takovým pohledem, že by to vyděsilo i Draculu.
,,Sedej!" Ta ženská mě ale fakt akutně děsí. ,,Bylas někdy v LA?"
,,Jednou, na školním výletě."
,,Pamatuješ si Michaila?" Samozřejmě, že jsem si Michaila pamatovala. Na mého nevlastního... no, já ani nevím, co, nikdy nezapomenu. Ne potom, co jsem ho našla v kuchyni. Přikývla jsem. ,,Odkázal nám dům."
,,Cože?!"
,,No dobře, tak tobě odkázal dům. V LA." Zamrkala jsem.
,,Prosím?!"
,,Odkázal ti v Los Angeles dům!"
,,Dům? Mně? V Los Angeles? Jak to, že to vím až teď?!" Matka pokrčila rameny.
,,Stejně ho podle zákona dostaneš, až ti bude osmnáct, tak se tolik nevzrušuj."
,,Jak to, že mi to říkáš až teď?!" Michail se zabil už před víc jak sedmi lety. V žilách mi začínala bublat krev. Můj pohár trpělivosti není příliš vysoký a vemi snadno přeteče. ,,Proč o tom sakra nevím?!"
,,Teď už o tom víš, tak se sklidni." U matky se to střídá jako na houpačce. Výbuchy vzteku se u ní míjejí s návaly netečné apatie. Je jako časovaná bomba. Musíš kolem ní po špičkách, protože nikdy nevíš, kdy to bouchne. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Tak jo. To by šlo.
,,Byla bys tak hodná a odpověděla mi?"
,,Nebuď drzá." Jo, jasně, já a drzá. To určitě. Tedy... možná někdy, ale na tom nezáleží. ,,Neřekla jsem ti o tom proto, že s tím byly ještě nějaké problémy." Skoro šest let po jeho smrti? To určitě. ,,A navíc jsem nechtěla, aby ses tím zatěžovala před tím, než dostuduješ." Takže najednou chceš, abych bez problému a starostí dostudovala, jo? To tak. Bych jí to spolkla i s navijákem.
,,Tak proč mi to říkáš teď? Protože pokud sis toho ještě nevšimla, tak mám před sebou ještě dva měsíce studia a závěrečné zkoušky."
,,Já vím." Nevypadala na to. ,,Říkám ti o tom teď, abys o tom věděla a byla připravená na to, že hned, jak uděláš zkoušky, stěhujeme se do LA do nového domu."
,,Pokud je zvládnu."
,,Neser." Pozdvyhla jsem obočí. Sakra, jak jsem na to měla reagovat? Tahle... tahle věc se nikdy nezajímala o to, jaký mám známky, nebo co se ve škole celkově děje kromě toho, kdy jsem byla v ředitelně, a těď najednou tohle? Jakože co sakra?!
,,Když myslíš. Už můžu jít? Musím udělat ještě něco do školy."
,,Ještě sedni." Matka mě usadila zpátky do židle.
,,Co ještě potřebuješ?"
,,Nedržkuj." Protočila jsem oči. ,,Potřebuju, abys mi tohle donesla na poštu." Ukázala na balík na stole.
,,Co v tom je?"
,,Nebuď zvědavá."
,,Potřebuju vědět, že neposílám nic nelegálního."
,,Nebuď suchar. A nestresuj se, všechno je to v mezích zákona."
,,Jseš si jistá?"
,,Hlavně se z toho neposer." Popadla jsem krabici omotanou izolepou a konečně se zvedla.
,,Díky by se hodilo." Matka mi ukázala zdvyžený prostředník. Se vší hrdostí jsem jí to oplatila, vyšla z bytu a už podruhé toho dne nasedla do auta. Díky bohu máme poštu docela daleko od našeho bydliště, takže se můžu zdržet na dost dlouho, aniž by to bylo divný. Nechci s Chanell trávit víc času, než je nutné. Projížděla jsem Koncem, jak jsem tohle místo s jakýmsi vnitřním zadostiučiněním nazývala, a přemýšlela. Já vím, je to zvláštní a neobvyklé, že jsem zapojila mozek, ale je to tak.
Co se sakra poslední dobou děje? Ničemu kolem sebe už ani za mák nerozumím. Jakože ale vůbec ničemu. Bylo toho na mě moc. Danova nová přítelkyně, dům v LA, který mi odkázal náhradní táta, podmínečné vyloučení ze školy, matka... Odbočila jsem do úzké uličky a zastavila. Opřela jsem se čelem o volant a snažila se uklidnit. Po chvíli intenzivního rozdýchávání se ozvalo hlasité zaklepání na okýnko. Nadskočila jsem. Do prdele! Lidi se mě akutně snaží zabít. Když jsem se podívala, kdo zas kurva co chce, uviděla jsem nějakého bezdomovce. Naznačil mi, abych stáhla okénko dolů a když jsem to udělala, strčil hlavu dovnitř a opřel se o dvířka.
,,Jste v pořádku?"
,,Už bylo i líp, abych řekla pravdu."
,,Můžu?" Když jsem kývla, chlápek otevřel dveře a usadil se na místo spolujezdce. ,,Říkejte mi Klaus."
,,Florence." Nevím, proč jsem se představila svým druhým jménem. Neví o něm skoro nikdo, v podstatě jen já, matka, Dan, který mi ho vybral ke křtu, farář, který obřad prováděl a matrikář. Potřásli jsme si rukama. Klaus smrděl jako pochcaný, několik dní pošlý skunk, který byl docela dlouho naložený v lihu. Už mi to bylo jedno. Klaus se začal hrabat po kapsách potrhaného kabátu. Po chvíli vytáhl krabičku cigaret a jednu mi nabídl. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Můžu si zapálit, Florie?"
,,Klidně." Vytáhl zapalovač a po chvíli se auto zaplnilo kouřem. ,,Tak co tě žere?"
,,Svět. Moje existence. To, že vůbec ničemu nerozumím."
,,Ničemu? To je docela široký pojem."
,,Taky to tak myslím. Proč... Proč jsem tady?"
,,Protože jsi tu zastavila, zlato." Zasmála jsem se. Byl to ubohý vtip, ale měla jsem tak napjaté nervy, že mi to přišlo fakt vtipný.
,,Proč... proč jsem vůbec na světě? Myslím tím, jaký je smysl života? Jaký je důvod bytí?" Byla to řečnická otázka, ale Klaus pohotově zareagoval.
,,Smyslem života je být spokojený sám se sebou. Ať už to pro tebe znamená cokoliv."
,,A ty jsi spokojený sám se sebou?"
,,Stoprocentně." Povytáhla jsem obočí a Klaus se uchechtl. ,,No dobře, na stoprocentně asi úplně ne, ale minimálně na padesát procent určitě." Usmála jsem se.
,,To zní super. Být spokojený sám se sebou."
,,A ty nejsi?"
,,Někdy. Občasně. Jednou to zašlo dokonce až tak daleko, že jsem si připadala hezká. Jenže se tam vždycky objeví matka, která mě zase stáhne dolů."
,,Na matku to neshazuj. Jedině ty určuješ to, kým jsi, jak vypadáš a jak se cítíš. Já jsem to věčně dával za vinnu všem okolo sebe a podívej, kam mě to dovedlo."
,,Vážně?"
,,Nebo to byl minimálně jeden z činitelů mého pádu. Kam jsi vlastně jela, Florie?"
,,Na poštu."
,,Tak šlápni do pedálů, kotě." Tenhle chlap se mi začínal líbit.
,,Fajn." Vycouvala jsem zpátky na silnici a rozjela se. Rychle jsem prokličkovala mezi auty a zabočila na hlavní ulici.
,,Ty vole! Ty řídíš jak chlap!"
,,Děkuju. Měla jsem ty nejlepší učitele." Chvíli bylo ticho.
,,Tady zaboč, budeš to mít rychlejší." Poslechla jsem. Už jsem se naučila, že nejlepší je se prostě na nic se neptat a poslouchat. Vzdorovat nemá smysl. A občas se to vyplácelo, jako například teď. Klaus měl pravdu. Když jsme se protáhli pár uličkami, do kterých jsme se málem nevešli, stáli jsme před budovou pošty.
,,Jak to, že o téhle zkratce nevím? Myslela jsem, že to tu mám docela proježděný."
,,Zná ji málo lidí a většinou jsou to bezdomovci. Díky za svezení." Společně jsme vystoupili. Objala jsem ho. Nejdřív překvapeně ucouvl, ale pak mě objal nazpátek.
,,Uvidím tě ještě někdy?"
,,Většinou se pohybuju tam, kdes mě našla. Někdy se stav."
,,Někdy se stav ty. Až budeš mít hlad a budeš potřebovat sprchu. Adresa je Calle Cadiz 8. Úplně nejvyšší byt, zvoň na Brownovy."
,,Tak to abych šel rovnou, ne?" Zasmála jsem se.
,,Matka by mě zabila, kdybych si tě teď přitáhla domů. Můžeš se stavit jakýkoliv odpoledne mezi čtvrtou odpolední a čtvrtou raní, to má směnu."
,,Děkuju!" Zasalutoval mi a odběhl do nějaké úzké uličky. Vzala jsem balík a peněženku a došla do budovy. Nemám ráda jednání s lidmi, a tak jsem snažila být co nejrychlejší. Když jsem opět stála na čerstvém vzduchu, zhluboka jsem se nadechla. Nerada mluvím s cizími lidmi. Nechtělo se mi domů, ale závěrečná práce čeká.