Don't leave me... Not again

~3~

Zayn

Nad ránem mě vzbudil chlad. Topení nefungovalo, vydávalo jen praskavé zvuky a zima se do mě nepříjemně zakusovala.
S drkotajícími zuby jsem se osprchoval, alespoň že fungovala teplá voda. Za deset šest jsem stepoval před garáži. Tahle část města byla nad ránem ještě hnusnější než během dne.
Smrad nabíral na intenzitě a lhal bych, kdyby se mi neulevilo, když jsem se ocitl na osvětlené ulici vedoucí k autoopravně.

„No ne, ty seš tady. A přesný jako hodinky." Zachrčel za mnou ještě lehce ospalý hlas.
„Dobrej." Přikývl jsem a ustoupil, aby mohl odemknout malá dvířka.

„Jak jsi viděl včera ten motor, vrhneme se na něj. Pak, na dvoře v garáži mám auto po bouračce. Jen se vyklepou plechy. To si myslím zvládneš sám. Pak tě dál zasvětím. Tak pojď."

Po dvou hodinách mám dost. Zjevně zkouším, co vydržím. Nemůžu na záchod, jít se napít, nic.
V půl desáté mě sjede pobaveným pohledem.

„Řekl bych, že si zasloužíš kafe a konečně jít na záchod, co?" „Ocenil bych to." „Tak práskej. Pak přijď nahoru." Trhne hlavou ke schodišti a rukou ukáže, kde najdu záchod.

„Jak ses vlastně dostal do děcáku, Zayne?" „Dlouhej příběh." „Zkus ho zkrátit. Nebo když ho natáhneš, můžeš si užívat pauzu o to dýl." Přistrčil mi krabičku s něčím uvnitř. „Dej si, žena pekla." „Díky." Zakousl jsem se do buchty a na chvilku se ztratil ve svých vzpomínkách.
Na tátu, na to, jak byl na mě sám. Jak to pak už nezvládal. Měl dvě práce, a i to nestačilo. Doma jsem ho sotva viděl. Vychovávala mě spíš sousedka než on. Ale on se snažil...

„Tak co?" „Je to dobrý." Usmál se, poněkud přívětivěji a dolil mi kafe. „To jsem nemyslel."

„Máma mě opustila. Nechtěla dítě, byla mladá a táta se rozhodl že si mě nechá, že to zvládne sám. Ale nezvládl. Tak jsem skončil v děcáku." „Nechceš o tom mluvit?" „Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil." „Ani tam?" „Tam věděli, proč tam jsem a zvykli si, že ani sezení s psychologem mi jazyk nerozváže. Škoda slov." „To není nikdo, kdo by to věděl?" „Někdo to věděl." „Kdo?" „Ona." „Ona?" „Holčička, co tam přišla pár let po mně." „Kde skončila? Pořád tam je?" „Ne. Dva roky potom, co přišla, si ji vybrala nová rodina. Zjevně se tam má dobře." „Už jsi ji nikdy neviděl?" „Ne." „Ty jsi hodně skoupý na slova." „Nechci věřit lidem. Chci jen udělat co mám a mít z čeho zaplatit nájem." „Možná to nebude s tebou tak marný." Smířlivě pokýval hlavou a podíval se na hodiny. „Tak pojď, pokračujeme."

Domů jsem se dostal někdy před šestou večer. Unavený, ztahaný, smradlavý. Sprcha, jídlo, postel a druhý den nanovo.

„Co kdybych ti svěřil klíče?" „To mi už věříte?" Po měsíci jsem se překvapeně narovnal  od propíchnutého kola.
„Práce ti jde od ruky, jsi tu dřív než já, tak proč bys měl čekat venku? A jestli něco zmizí, tak si tě podám. Nic víc v tom nehledej. Nemůžu ti ale upřít, žes mě překvapil. Ale důvěrou bych to ještě nenazýval." „Tak fajn. Souhlasím. Mám tady jen čekat, nebo můžu i něco dělat?" „Můžeš, ale věnuj se jen tomu, v čím si jsi jistý. Zbytečnou chybu tolerovat nebudu." Přikývnu a když večer odcházím, v kapse mě pomyslně hřejí klíče od vrat.

„No to je dost, řekl jsem dvanáctého." „Snaha byla. Nedozvonil jsem se." Hodil jsem správci do natažené ruky prachy a měl se k odchodu. „Moc si nefandi, vím, kde děláš." „A?" „Takovejch jako ty tam už bylo. Pak je vyhodil a skončili venku." „Udělali chybu." „A ty ji uděláš taky. Ty to máš v očích. Z tebe nic dobrýho nebude." Prudce jsem se otočil a správce se ušklíbl. „Žádný prudký pohyby hochu, nebo volám cajty."

„Co je ti?" „Co by mělo být?" „Jsi nemluvný víc než obvykle. A mezi náma, ta holka co tu byla s autem, na tebe dělal cukrbliky a ty nic? Nejseš ty jinej?" „Nejsem teplej, jestli vás to tak moc zajímá. A nic. Jen mě nasral správce." „Dřív takovej nebýval. Měl snahu ty děcka dostat do normálního světa. Ale každá snaha vyšla vniveč. Vlastně se divím, že to ještě pořád dělá a bere vás do domu." „Byl jste tam někdy?" „Kdysi dávno. Když začínal." „Jak moc se znáte?" „Chceš odpovědi na otázky a ty sám jsi na ně skoupý." „Život mě naučil."
„Synku, ty ještě nic o životě nevíš. Ale dobře. Známe se od mládí. On měl vizi jako profesor, já se spokojil s tímto. Jenže jednou plácl studentku přes zadek, vyhodili ho, chvíli byl na ulici a pak se rozhodl dělat pro děcák správce, dřív to byl projekt „Nové zítřky". Jeho minulost se zamlčela. Jinak by tohle dělat nemohl. Jedna z vychovatelek byla sestra jeho už dávno mrtvé manželky... Na začátku byl plnej ideálů, jak bude pomáhat, jak se bude dívat, jak mu ze svěřenců vyrostou správní mladí lidé, co si na něj občas vzpomenou a staví se až budou žít ve svém, mít práci, rodinu a tak podobně.
První dva roky to vypadalo nadějně. Barák nevypadal tak jak teď. Všechno bylo nové, čisté, uklizené. O barák se staral stejně jako o jeho obyvatele. Pak se to změnilo. Začali se mu tam hromadit jen kluci. A jeden větší hajzl jak druhý. Jeden kradl, druhej věčně na šrot, třetí fetoval a tak bych mohl pokračovat u všech. Každá jeho snaha, dostat je ze srabu nevyšla. Tak to pak vzdal. A je mi i jasný, proč ten barák vypadá tak jak vypadá. Zajistí jen to nejnutnější, zbytek jde do jeho kapsy." „Pořád se vídáte?" „Dávno ne. Zahořkl, žárlil že mám ženu a děti. Že dělám to, co mě baví. Ale i když se nebavíme, posílal mi sem ty kluky... Upřímně se divím, že tě neposlal on." „Nepadli jsme si do noty, no..." „Nedivím se, ale co naděláš... A teď když sis vyslechl ty mě, povíš něco o sobě?" „Není co." „Nemyslím si. Teď už aspoň vím, že nejsi na kluky." Donutil mě, se zasmát a mrkl na hodiny. „Pojď si zapálit."

Ticho by se dalo krájet. Zima pomalu ale jistě končila, vzduch byl místy teplejší, přicházela obleva. Upřímně, nemohl jsem se dočkat prvních teplých dnů. Až budu moct spát jen pod peřinou, a ne v dece, peřině a zabalený ve dvou mikinách.

„Byl jsem úlet jedné noci. Omyl no... Když to máma zjistila, chtěla jít na potrat. Jenže táta ji měl rád a doufal, že se něco změní až se narodím. Přemluvil ji, ať si mě nechá... Když mě porodila, řekla prý hned na sále že mě nechce. Že jsem omyl, tak ať jí mě ani neukazují... Do děcáku jsem se dostal, když mi bylo šest. Moc si toho už nepamatuju... Táta mi ale napsal dopis, že až budu větší ať něco o své rodině vím... Měl dvě práce, aby nás uživil. Jeho rodiče ho vyhodili, když přišel se mnou v náručí, že udělal holce dítě, ta nemá zájem ale on si mě chce nechat. Jenže jim udělal čáru přes rozpočet. Chtěli z něj mít doktora a on si v šestnácti pořídil děcko. Vyhodili ho. Pár týdnů byl se mnou pod mostem, pak našel nějakou charitu, která mu zajistila ubytovaní... Tak se mnou živořil v jednom pokojíčku a často mě dával na hlídání sousedce...
Nevycházel s penězi, byl jsem často nemocnej. Léky ho stáli hodně peněz, stejně jako doktor..." Trhnu rameny a vyfouknu oblak dýmu.