Don't leave me... Not again

~35~

Daisy

Dny plynuly, utekl rok a já si horko těžko namluvila že chlapeček a kluk jsou někdo jiný. Nepřipouštěla jsem si, že by se mi do života vrátil takhle; jako člen mafie. Jako Bossův voják. Prostě to tak být nemohlo. Hlavně, proč by mi to děda neřekl? Proč by mi zatajil, že je mezi námi, když ví, jak ho chci.

Odolnost vůči myšlenkám na něj pokulhávala každým dnem víc a víc. A ač nerada, byla jsem pořád častěji u rozhovorů o něm, bez něj.
Pořád jsem si tvrdošíjně říkala, že to není on, ale zajímal mě. I kdyby jen z pozice nového člena.
Zkazky o něm se šířily raketovou rychlostí, stejně jako to, že už není jen dealer a řidič, ale povýšil na Sotto capo. Takže jsem se nespletla...

Zvláštním způsobem mě přitahoval. Aniž bych si to nahlas přiznala, hltala jsem potajmu řeči o něm. Bylo zvláštní vědět, že je v rodině někdo, kdo se vůči dědečkovi, z pozice dealera zachoval jako on. Na počátku. Pak se změnil, akceptoval čím je, alespoň podle toho co říkal Niall. Ale... A nemohlo mi ujít, že on a Harry mu byli nejblíž. Často mluvili o tom, jak byli u něj... Se smíchem ho drbali, že je poustevník, co nikoho nepotřebuje ale ve výsledku, když jdou pařit, mají co dělat aby ulovili aspoň jednu holku jen pro sebe. Mohl a měl každou, na kterou se jen podíval...

„Loui?" „Yes, babe?" Po dlouhé době jsme se sešli všichni u nás doma. Potřebovala jsem vypadnout z Londýna a vyšlo to akorát na volno. Kluky nic nečekalo a bylo jasné, že dům bude na spadnutí.
„Co kdybys mi něco řekl?" „Jako co?" „O něm. O tom novém." „Daisy... Není to tvá věc." „Jo jasně, ale jsem prostě zvědavá. Prvně byl Harry proti němu a teď? A Niall? Všichni z něj padáte na prdel, pořád o něm mluvíte...?" „Bavíme se i o jiných věcech, nemyslíš?" „Ale jo... Jen... Bože, Loui... Aspoň něco... Prosím." „Proč tě zajímá?" Jeho smysly zbystřily a pobaveně se pousmál. „Nebo jsi ho viděla a spadla ti z něj brada? To Harry neuvidí rád." „Nevím kdo je, jen chci být prostě trochu v obraze, když o něm mluvíte." Uraženě krčím nos. Louis se pobaveně šklebí a trhne rameny.
„Jo, jasně. Jenže je tu jeden problém, polovinu debaty jsi neměla slyšet. Koukám, že ses od nás naučila špiclovat perfektně, co?" „V něčem se tohle projevit muselo." Rozpažím ruce a pobaveně si poklepu na tetování na žebrech.
„Nemám co bych ti řekl. Je prostě novej a je dobrej. Zapadl mezi nás... Je to Bossův hlavní řidič, má přidělený Soho a co vím, je z děcáku. O své minulosti nemluví a Boss nám nic neřekl. Vlastně, i to jak se k nám dostal nevím... Prostě ho mezi nás Boss přivedl. Nic víc, nic míň. A je to zmrd, je mi jasný že by se ti líbil. Takže tímhle debata končí, nevezmu si na triko že se do něj zakoukáš a pak mi dá Hazz přes držku a co teprve Boss." Uškrne se, cvrnkne mě do stále uraženě nakrčeného nosu.
„Ale osobně jsem rád, že je mezi náma. Mám pocit, že teď jsme kompletní. Je to jako mít dalšího bráchu a parťáka. A jestli něco cekneš, tak si mě nepřej." „Jsi mi skoro nic neřekl. Zásadního." „Nic zásadního vědět nemusíš. Ale možná, kdybys šla s náma občas pařit, setkala by ses s ním. Překvapivě chodí poslední dobou dost ochotně do klubů." Nechal mě v hale samotnou a přidal se k omladině za domem...

Rozhodnutí, jít za dědou a zeptat se, přišlo během noci. Ale ani tam jsem nepochodila. Sjížděl mě bedlivým, nepříjemným pohledem a pak mě jen pohladil po tváři.
„Přivedl jsem ho do klanu já. Rozhodl jsem o něm, bez něj. Ale nelituju toho. Nemusí tě zajímat, kdo je. Ale pro nás je užitečný. Myslím, i když to nemůžu říct nahlas, protože tvůj bratr by to nerozdýchal, že je vůdcem mladých. Nikdy jsem nepotkal nikoho, jako je on. Někdo tak agresivní, arogantní, zlostný a vzteklý... Má vůli bojovat a přežít, ať je cena jakákoliv. Kvůli těm, na kterých mu záleží se vzdal svých zásad, udělal by pro ně všechno a toho si na něm cením. Je jedno, kdo je, Daisy. Nemusíš ho znát a nepřeji si, abys ho poznala, rozumíš?" „Proč? Kluci ho přijali, vy všichni... Copak není člen nejužší rodiny?" „Je, ale není nutné abys ho znala. Důležitý je jen to, že pokud mu řeknu aby tě ochránil nebo pro tebe něco udělal, tak to udělá, bez ptaní. Víc tě zajímat nemusí." Odfrkla jsem si a jakmile jsem se vrátila do Londýna, dobrovolně, bez ochranky v podobě alespoň jednoho z kluků, jsem zamířila k dědečkovi domů. Rozhodnuta sama něco zjistit. 

Poklidný večer, kdy jsme si povídali o minulosti, jako kdyby se debata o novém členu nikdy nestala, skončil ve chvíli, kdy šel spát. Počkala jsem skoro dvě hodiny a jakmile dům kompletně utichl, zamířila jsem do jeho pracovny. Soužití s Harrym mě naučilo i umění šperháků. Zámek cvakl, klika poskočila...
Netrvalo dlouho najít složku s jménem, co jsem neznala a přitom znala. V první chvíli jsem ji rozsypala po zemi. Pak ji s roztřesenýma rukama posbírala a rychle v ní listovala. Bylo tam jen pár záznamů; kopie rodného listu a dalších dokumentů, několik jeho fotek z míst v Londýně, kdy ho musel děda nechat sledovat a pak arch papíru, který zachycoval jeho život. Několik dalších dokumentů, co se týkalo jeho působení v klanu, ale já se znovu vrátila k tomu původnímu.
Takže... Je to on. Je to ten Zayn, můj chlapeček... Ale přece... Musí to být jen náhoda, jen blbá náhoda!

Abych potvrdila svoje tvrdošíjné přesvědčování se, povedlo se mi zkontaktovat ředitelku v domově. Potřebovala jsem ujištění že Zayn odtud odešel, ale ne do Londýna... Je někde jinde, jinde a má se dobře. Dělá něco normálního, má normální práci... Souhlasila se schůzkou, jen díky tomu, že mi je skoro osmnáct. Přesto měla obavy, z reakce rodičů, neměla by mi dát žádné informace...
Jakmile jsem si byla jistá, že jsem unikla na nádraží slídivým očím, oddechla jsem si. Cesta do Bradfordu utekla a když jsem stanula před bránou, dostavily se vzpomínky. Bolestné, ale ty šťastnější převládaly.

Do Londýna jsem se vrátila s adresou, kde měl Zayn být. Rozčarování, že Zayn je člen mafie mě skoro dusí. Jenže pořád se můžu mýlit.

Nevím, co mě děsí víc. Jestli to, že je to opravdu on a stal se spodinou společnosti, nebo fakt, že já jsem na vrcholu té spodiny. Že jsem Bossova vnučka a celá Cosa Nostra je mou rodinou. Jestli ho přivedl dědeček a on s tím nesouhlasil, co změní že teď souhlasí? Jak by přijal vědomí, že do klanu patřím? Copak-copak by mu to nevadilo? Nebo... Co by kvůli tomu cítil? Změnilo by to něco... Dětské sliby neztratily na ničem, za tu dobu co jsme se neviděli. Alespoň z mé strany. Pořád bych pro něj udělala všechno, stačilo by jedno setkání, z očí do očí abych věděla, že ho chci ve svém životě. Už napořád. Stál by ale on o mě? Tak jako dřív...

Správce ošuntělého domu si mě měří pohledem, když řeknu koho hledám, ironicky se uchechtne. Nazve ho několika vulgarismy a pak si odplivne.
„Odstěhoval se. Našel si práci a ta mu zjevně vynáší, kam ale, to netuším. Hlavně že zmizel." „Co vám udělal?" „Cože?" „Proč jste vůči němu tak zaujatý-" „Panenko, tahle čtvrť není pro tebe. Ztrať se, než ti tu někdo ublíží. Vypadáš jako hodná holka, tak proč se zajímáš o takovýho smrada? Jsem rád, že vypadl. Nic dobrého z něj být nemohlo. Bůh ví, esi žije. Nedivil bych se, kdyby se ufetoval. Byl pak divnej..." Odfrkl si, znovu si odplivl a dveře mi práskly před nosem.

Jakmile jsem dorazila na kolej, znovu jsem vyhrabala Zaynovu fotku. Vrtím hlavou, není to on. Prostě není. Můj Zayn je někde jinde, nežije v mém světě. Nemůže. Uchechtnu se; vždycky mě chránil před vším špatným, nepřijal by to, čím jsem.

Tím dnem jsem donutila přesvědčit samu sebe, že můj Zayn není ten nový Boss ze Soho. 

***************************************
♥♥♥