Don't leave me... Not again

~18~

Zayn

Přesně na den, o dva roky a několik akcí z pozice řidiče, a z pozice právoplatného Sotto capo později, jsem vcházel do autodílny.
I přes to všechno, jsem se odmítal vzdát tohohle normálního života. Harding mi pořád věřil, podporoval mě, seznámil mě s jeho ženou a vnoučaty. Dával mi rady, poučoval mě, choval se jako kdybych byl jeho a nejdůležitější bylo, že ty roky nic nepoznal.
Neměl tušení že já jsem ten, co pracuje pod Grimesem, že nápor drog v Soho je moje zásluha. Že ten zmrd co držel před dvěma měsíci revolver u hlavy ředitele jedné malé banky jsem byl já...

Vypracoval jsem se, pořád jsem byl pubertální pako, ale jen pro tenhle svět.
Ve světe Grimese jsem byl někdo a to postavení si užíval.

Jediný, co mě celou tu dobu trápilo, že i přes snahu jak mou tak kluků, aniž by oni věděli proč o to tak stojím, jsem nepotkal Daisy. Každé pařbě, na kterou jsem se nutil jít, se ona vyhnula. Pokaždý měla pádnej důvod, a poslední půl rok bylo pro nás těžší se někde sejít mimo práci.
Těch několik lidí, co měl Grimes u policie a agentur vzalo za své. Musel donutit nové lidi, aby ho poslouchali, aby mu patřili. Neměli jsem čas na nic, krom naší práce a já téhle. A snahu Hardinga, abych šel na školu jsem zmařil.

Po roce a půl co jsem bydlel u Waltera, jsem se odstěhoval do mezonetového bytu na okraji Soho. Byl jsem sám pro sebe, to mi vyhovovalo. Nic víc jsem nepotřeboval. Ani nikoho.
O vztah jsem nestál a využíval možnost úletů.

Bylo něco po deváté ráno, Harding tam stále nebyl, nebral mi mobil a když se v před desátou konečně ozval, oddechl jsem si.
Jeho ženu v noci chytly záda a ještě teď sedí na pohotovosti. Zapomněl na čas a já jen přál, aby jí bylo brzy líp a ať to nehrotí, opravna nespadne a já to tu zvládnu.

„Zdar, Zayne děláš?!"
„Co se děje, Niallere?"
„Volala mi teď ségra od Harryho... Potřebuju, abys byl v dílně."
„Bree? Co se stalo?"
„Ne, Daisy. Ukecala Hazze ať ji půjčí auto. Jenže ji asi zabije. Na parkovišti před školou jí nějakej kokot odřel dveře. Posílala mi fotku, vypadá to děsně, Hazze švihne. Volala mi, jestli nemám nějakýho automechanika, co to Harrymu nepráskne. Nemohl by ses na to podívat?"

„Zayne? Seš tam?"

Odmlčel jsem se, zíral na bránu jak kdyby tam už měla stát.

„Co? Jo, jasně. Ať s tím dojede, podívám se na to."
„Dík! Za chvíli bude u tebe."

Uteklo slabých dvacet minut, když mi k vjezdu přijelo Harryho auto. Z něj vystoupila malá holka a plaše vešla. Nemohla mě vidět, akorát jsem ležel u motorky a scénu viděl od podlahy.

„Haló? Dobrý den?"
„Dobrej." Vytáhl jsem se na nohy a vyšel z šera. Povytáhla obočí a zamyšleně si mě prohlížela. Hlavou ji to šrotovalo, zase jsem tak nezměnil od setkání na schodišti. Přibylo jen několik tetování, odmítal jsem se oholit...

„Copak maličká?" Drze jsem se ušklíbl a zamířil k autu. „Cože?" „Proč si mě tak prohlížíš?" „Ty jsi od dědečka. Jsi jeho Sotto capo." „Myslíš?" „A ne snad?" Bojovně zvedla bradu, přesto maskovala nejistotu. S hvízdnutím jsem si prohlížel odřenej lak.
„Moc pěkný, Hazz bude nadšenej." „Půjde to?" Šeptla vyděšeně a přidala se ke mně.
Dosahovala mi s bídou po ramena, prohlížela si rýhu na laku, já si prohlížel ji.
Změnila se, byla nádherná a pořád měla vlasy po ramena, na šedo a na hlavičce ji seděl klobouk. Na svůdně krojených rtech rtěnka černé barvy, na odhalené klíční kosti jsem spatřil tetování ptáčka, jako má Harry.
„Co když to nepůjde, hm?" Zvedla ke mně hlavu, neskrývala strach a znovu pohlédla k autu. „Harry mě zabije." Uchechtl jsem se, přidřepla si k autu a dál zoufale na škrábnutí hleděla. Věnovala mi vzteklý pohled a já přestal myslet.

„Co to děláš?" Vydechla překvapeně, bezmyšlenkovitě jsem ji narazil na auto a uvěznil pod svým tělem. „Upřímně? Ani nevím."
„Pamatuju si tě." „Vážně?" „Jo... Byl jsi před pár lety v dědečkově domě. Řídil jsi na té akci." „Jo... Bylo to příjemný setkání, nemyslíš?" Tváře ji znachoví, se smíchem se k ní skloním. „Půjde to, neboj. Hazz nic nepozná."

Uteklo pár minut, dělal jsem na autě, dával si extrémně záležet. Ona stála o kus dál, rozhlížela se kolem sebe, místy popošla a zase těkala očima po okolí.
Soustředit se, bylo ale kurva těžký. Po pár minutách, kdy jsem se odhodlával k načnutí debaty, mě vyrušil mobil.

„Bráška nám volá." Zbledla a vyděšeně se ke mně otočila.

„Čau! Zayne, co kdybych se tak za dvacet minut stavil na pokec? Máš čas nebo děláš?"
„Zrovna tu mám rozdělaný auto. Nemůžu hned... Co za hodinu?"
Bavil jsem se jejím výrazem. Z šoku se ji tvář stáhla do úlevy.
„Jo, to by šlo. Stejně musím po svých. Půjčil jsem ségře auto... Tak doufám, že mi ho vrátí nepoškrábané. Cestou si ještě něco zařídím."

Koutky mi začaly cukat.

„Snad jo, jestli je šikovná řidička tak snad se nic nestane. Pokud to do ní někdo teda nenapere."

Věnovala mi uražený pohled. A něco zamumlala, že za to nemůže.

„Ok, za hodinu jsem u tebe. A nevím čoveče. Má řidičák sotva půl roku... Víš jak, můj mazel prostě."
„Ségra nebo auto?"
„Aktuálně auto. Jo a doufám, že na víkend nemáš nic v plánu."
„Nějaká akce? O ničem nevím?!"
„Soukromá! Dlouho jsme nikdy nebyly. Je na čase to napravit. Takže v sobotu, v Heaven. A „ne" neberu jako odpověď. Zatím čau."

Práskl mi telefonem dřív, než jsem se zmohl na odpor. Mělo smysl vůbec někam chodit?

„Jsi šikovný." Přešla k autu a pozorovala mou práci. „Díky." Chvíli se na mě jen dívala a pak přistoupila blíž. Asi nevědomky mě škádlila pohledem, skousla si ret a naznačila ať se skloním. Překvapeně jsem poslechl.

„V sobotu v Heaven? To zní dobře, nemyslíš? Vím o tom... Jít jsem nechtěla, už jsem měla v plánu dobrou výmluvu, ale asi to přehodnotím. Budeš tam?"

V hlavě mi to řvalo; nemá tušení kdo jsem. Stejnou měrou mě to sralo a zároveň... Byla to úžasná příležitost.
„Když tam budeš ty?" „Jak se jmenuješ?" „Nevíš?" „Ne. Dědeček mi o svých lidech neříká, o práci se mnou bráška moc nemluví a Nialler mi dal jen adresu. Takže?" „A jak se jmenuješ ty, hm?" Přistoupil jsem na její hru.
„Přijď v sobotu do Heaven a zjistíš to." „Totéž můžu říct já, nemyslíš?" „Fajn, tak v sobotu, frajere. A kolik jsem dlužná?" „Nech to být, princezno." „Ne. To nejde." „Nech to být." Malinko s sebou škubla. Zachytil jsem ji za bradu a pozvedl ji hlavu k sobě.
„Vyberu si to v sobotu, hm?" „Jak?" „Napadá mě hodně možností." Skousla si ret a přikývla.

Podržel jsem ji dveře, nevinně se usmála a pak stáhla okýnko.

„Těším se." „Já taky, Daisy." Zbledla, v očích se jí objevila otázka a než se stačila zeptat, vraty se protáhl Harding. Halasně oznamoval jak dopadli v nemocnici a ona jen s mávnutím zmizela.

Pitomýmu úsměvu jsem se neubránil. Jakmile se Harding vykecal, překvapeně zamrkal.

„Co to bylo za holku?" „Odřenej lak... Akutní oprava... Víte jak." „A proč se culíš jako měsíček na hnoji?" „Byla pěkná, ne? Proto." S pískáním jsem se vrátil zpět k motorce a debilního úsměvu jsem se nezbavil ani v moment, kdy se objevil Hazz.

Pro Hardinga to byl můj starý známý, neměl tušení čí je to vnuk a pro něj bylo důležitý, že tu přestal vídat Darrena. Ten se tu neukázal už řadu měsíců. A od Harryho jsem měl informace, že o mě rozhlašuje mezi svými jakej jsem čurák, ale nic víc nemohl. On byl sice Grimesův syn, ale já jeho voják. V rádoby hierarchii jsem stál nad ním. Byl jsem pro Grimese cennějším kusem co se práce týkalo.

Dál jsem makal, Harry mi spíš zavazel ale potřeboval se vykecat. Pořád byl stejně jako kluci na škole, lezlo mu to na mozek a jakmile skončil s tímhle tématem, přešel na sobotní večer.
To, že se nebráním ho šokovalo ale potěšilo. A já se těšil jako malej kluk.