ZÁKON SMEČKY

Část 61

Ruslan popadl Claru do náručí a odnesl ji, kolem spícího Damiána, do jejich pokoje. 

Vůbec se nebránila. Vypadalo to naopak, že zcela rezignovala. Odevzdaně položila hlavu na jeho rameno, a teprve když ji položil na jejich postel, k němu vzhlédla. 

Už se na něj nedívala tím nenávistným pohledem, který vídal pokaždé, když se na ni podíval. Dívala se jinak. Obdivně a vroucně. A možná..., nezahlédl tam i to, po čem tak moc toužil? Lásku? 

Pomalu se k ní sklonil. Ani se nepohnula. Jen ho sledovala a čekala. Opatrně ji políbil na ústa, a pak zkontroloval její reakci. 

Její do široka otevřené oči, mu prozradily, že po něm touží. Na moment zaváhal a zatřásl hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky, a pak ji hladově políbil. 

Tak hladově a vroucně, jaká byla jeho touha a láska. Když mu vpletla prsty do vlasů, zasténal, a jako zmámený, se vrhl na její tělo. 

V tom se rozletěly dveře, a do místnosti vběhl Zenon, s Rosalií v zádech. Oba si je změřily pohledem. Ruslan byl do půl těla nahý, a Clara si vyděšeně tiskla prostěradlo až ke krku. 

 „Co tu kruci..." vyprskl Ruslan a vyskočil z postele. 

„Neudělal si to." Vydechl Zenon. 

„Neslyšel jsem to od tebe už jednou? Co tu kruci, chcete?!" vyštěkl Ruslan rozzlobeně.

 Byl vážně hodně naštvaný, ale vyděšený a rozrušený výraz v jejich tvářích, mu napověděl, že se něco děje.

 Rosalia odběhla do vedlejší místnosti pro Damiána, a v ten moment, se venku ještě více setmělo. 

Byla tak zvláštní, krvavě černá tma, jakou ještě nikdo z nich neviděl. Začal se zvedat vítr. Nejdříve byl slyšet z dáli, ale pomalu se přibližoval. Víc a víc. 

Všichni se na sebe s obavami podívali. Vítr už byl tak silný, že okenice mlátily do oken. 

Když se podívaly z okna, viděli stromy, které jakoby nic, byly vyrvány z kořenů. Stromy jako pírko, poletovaly ve vzduchu. 

Černočernou oblohu, protínaly stovky blesků. Byl slyšet strašlivý a nepředstavitelný hluk větru, meluzíny a hromů. 

Začal se otřásat celý srub, a vedle něco těžkého, dopadlo na podlahu. Sklenička na stole začala tančit. Padali obrazy ze stěn. Karafy a vázy z krbu. Padalo a řinčelo nádobí v kuchyni. 

Bylo slyšet rány, padajícího nábytku. Kvílení, hromy, bubnující déšť. Bylo to jako konec světa. Jako noční můra. 

Ruslan vzal Damiána do náručí, a druhou rukou objal vyděšenou Claru. Nikdy by nedovolil, aby se jim něco stalo. Nikdy, to raději zemře.

 Najednou se vítr začal vzdalovat. Hromy byli slyšet z dáli a déšť, pomalu ustával. Kvílení i hluk utichly, a rozhostilo se zlověstné ticho. 

Clara se přitiskla k Ruslanovi a políbila Damiána. 

„Jelikož jste zde, jistě víte, co to znamená?" Řekl Ruslan a podíval se na Zenona. Kdyby se nestalo, co se stalo, jistě by ho vážně už podezříval z toho, že to snad dělá schválně. 

„No..., to tedy víme, alfo. A obávám se, že z toho zrovna nebudeš moc nadšený. Přišel ti vzkaz, od Tora Cronwella."