ZÁKON SMEČKY

Část 62

„Nikdy to nevzdám." Řekl po dlouhé chvíli Ruslan, když už po několikáté, přečetl, zahnědlí list papíru. 

Seděli všichni, až na Claru s Damiánem na zapraží domu, a každý jeden, se zabíral svými myšlenkami.

 Snad jen Wiky s Edvardem, se snažily si udržet odstup a chladnou hlavu. To oni, přinesly dopis alfovy, od jeho otce.

 Viděli ho. Mluvily s ním. S velkým, černočerným, vlkem. Svého času nejsilnějším bojovníkem a alfou. Nebo alespoň s tím, co z něj zbylo. 

Nikdo nemluvil, protože už jen zjištění toho, že stále žije, zasadilo ránu do jejich srdce.

 Ale nejsilnější zjištění bylo to, že se obětoval. Obětoval se ve jménu lásky. Smrt Hectora Blacka, při jejich vzájemném souboji, byla vlastně nehoda. 

Nikdy ho nechtěl zabít. Jen bránil život, svého syna. Utkal se se svým největším přítelem tenkrát, zničen zjištěním, že Melanie chce jeho syna zničit. 

Nepodařilo se mu zabránit kletbě, ale podařilo se mu, zachránit jeho život. Tím, že se obětoval místo něj. 

Wiky s Edvardem ho našli. Daleko, hluboko v lesích, kde lidská noha, nikdy nevstoupila, našli zlomeného a zničeného vlka, který už dávno, nebyl tím, čím býval.

 Z jeho dávné slávy, síly a moci, nezbylo nic. Žil jako vyhnanec a vyhoštěnec v lesích, za milostivého souhlasu Melanie. Již se nedokázal proměnit v člověka. Již nedokázal bojovat, ani sám za sebe.

 Ruslan se zadíval na list papíru a ještě jednou, se začetl do jeho řádek.

  „Můj synu. Pakliže čteš tento dopis, stalo se to, čeho jsem se obával.

Tvé srdce, spoutané láskou trpí, a to jsem nikdy nechtěl dopustit. Melanie vzala tvojí fátum, duši. Její duši spoutala, ve snaze oprostit ji od pozemských bolestí, ran a zármutků. 

Odsoudila vaši lásku, k věčné záhubě. A však já ti říkám, nikdy to nesmíš vzdát, můj synu. Není tak mocná, aby ji vzala srdce a fátum, které ji k tobě poutá. 

Stejně tak jako mě, k tvojí matce. Nikdy jsem ji nepřestal milovat, a i na tu vzdálenost cítím, jeho sílu. 

Oba máte ve svých srdcích moc, kterou ona, nikdy nedokáže porazit. Ačkoliv se tomu bude snažit zabránit. Ačkoliv udělá vše, co je v jejích silách, aby zabránila tomu, aby se tvé fátum, do tebe zamilovalo. 

Protože teprve ve chvíli, kdy ona si prvně uvědomí, že tě miluje. Kdy bude ochotna pro tebe udělat to, co ty pro ní. Třeba zemřít, jen aby byla šťastná, tak teprve potom, Melanie prohraje. 

Ta cesta existuje, Ruslane. Přes velkou víru, lásku a bolest. 

Jen ještě jednu věc, můj synu. Nesmíš se ze své fátum, krmit. Nesmíš ochutnat její krev. 

Jakmile to uděláš..., již nikdy, nebude cesta zpět. Budeš chtít víc, a víc. Budeš po tom toužit tolik, že se nedokážeš ovládnout. 

Budeš otrokem své touhy, a budeš to chtít. Budeš po tom lačnět. Budeš to potřebovat. A budeš to muset mít, jinak se odsoudíš k záhubě. Stejné..., jako potkala mě."