ZÁKON SMEČKY

Část 10

Rosalia zaparkovala v uctivé vzdálenosti od domu Cromwellových a vešla zadní branou na zahradu. 

Už byla noc, všude byla tma a její vlčí sluch, slyšel několik pochrupujících lidí, uvnitř domu.

 Byla rozhodnuta mluvit s Clarou, ať se děje, co se děje. Honem zahnala myšlenky na Ruslanův hněv a přikrčila se mezi stromy. Jistě by ji to vymluvil. Jistě by jí zakázal, se sem jenom přiblížit, aby zase něco nevyvedla. 

Najednou uslyšela na druhém konci zahrady, jak někdo vstoupil na trávník. Zavětřila, a když ucítila jí známou vůni, rozeběhla se tím směrem. 

„Claro." Zašeptala, aby se nevylekala, když ji spatřila, jak se prochází mezi stromy. 

„Musím s tebou mluvit. Je to důležité." Usmála se, když uviděla šťastný výraz, své přítelkyně. Vlastně ani nevěděla, jak jí to vysvětlit a co jí říci, jen doufala, že to proběhne hladce. 

„Než si toho Zenon všimne, tak jsi zpátky." Dotáhla překvapenou Claru k autu a nastrkala ji dovnitř. 

„Nemusím se mu zpovídat." Zamračila se Clara. Byla ráda, že ji vidí. Vlastně nemohla spát, protože neustále myslela jen na to, jak ji Ruslan držel v náručí. Na jeho polibek. A už jen při té vzpomínce, že ji viděl nahou, celá zčervenala. 

„Něco musíš vědět, Claro," řekla opatrně, když zastavila daleko, uprostřed lesa, „je tu něco, co..." najednou ji došli slova. Clara se na ni dívala s udiveným výrazem, jako kdyby vážně pochybovala, o jejím duševním zdraví.

 „Musím..., musím ti něco ukázat..." zarazila se však uprostřed věty. Najednou ucítila zvláštní pocit uvnitř těla a její mysl, zcela zaplavil alfův hněv. 

Jen ustoupila krok stranou a sklopila hlavu. Byl tady, a nebyl zrovna v dobrém rozpoložení, protože si opět prosadila svou, proti jeho vůli. A to byla chvíle, kdy bylo radno, se mu klidit z cesty.

 „Promiň, alfo," vykoktala pod jeho káravým pohledem, když vystoupil ze stínu stromů, „chtěla jsem..., jen jsem chtěla..." zadívala se do šedých očí, svého bratra. Jen povytáhl obočí, povzdechl si a pokynul ji rukou.

 Nechtěl svou sestru kárat zrovna teď, a vyděsit Claru ještě více. Beztak ji přišlo její chování podivné, protože si všiml, jejího překvapeného výrazu. 

„Neměj strach." Zašeptal a lehce se dotkl Clařiny tváře. Uslyšel, jak se její srdce rozbušilo, pod jeho dotekem a frekvence jejího dechu, se začala zvyšovat. 

„Nikdy, bych ti neublížil, to přeci víš." Jen lehce přikývla a zavřela oči.

 Byla tak moc zmatená, z toho pocitu. Ten neuvěřitelně krásný a nutkavý pocit, se ho dotýkat. Být s ním. Ta touha, která pokaždé, když se k němu přiblížila, ji zcela ovládla. 

Celé její tělo se rozhořelo dychtivostí a vášní. Jakoby dostalo vlastní rozum a tekuté horko se rozlilo v jejím nitru pokaždé, když se ji dotkl. Celá se roztřásla, začala zhluboka dýchat a mezi jejíma nohama, se opět usídlilo ono krásné, vlhké, vzrušení. Celá její mysl, se zdánlivě upínala k jediné myšlence, naprosto a bezezbytku, se mu oddat. 

Ruslan zhluboka nasál vzduch a zavětřil. Její vůně, ho celého pohltila. A jeho vlčí instinkty a pudy, se draly na povrch.