A proto tady asi ještě jsem. Ten pocit zodpovědnosti vůči ostatním lidem je pro mě důležitý. Tak nesmírně důležitý, že je cennější než chuť si něco udělat. Myslím že kdyby ten pocit u mě neexistoval už bych tu dávno nebyla. Zjistila jsem totiž, že se nebojím si něco udělat kvůli mě. Ne to není ten důvod. Důvodem proč stále ještě žiju a chodím po tomhle světě je to že jsem zodpovědná. Ale ne vůči mě to vůbec. Je to vůči lidem co mě mají rádi. Oni mne totiž milují na tolik že vím kdyby jsem si ublížila bude ta tíha i na nich. Vím že kdyby jsem si něco udělala neodnesla bych to já. Ne odnesli by to ti lidé. A víš proč? Odpověď je snadná... jde o to že tito lidé mne mají rádi mnohem víc než já samu sebe. Píšu to teď se znechuceným výrazem sama sebe. Protože mít mě radši víc než mám sama sebe ráda já není vůbec těžké. Je mi ze mě až do smíchu jak se ze sebe snažila udělat chudáčka. Jak se snažím aby mě lidé litovali, to jediné mi totiž dodá ten pocit že mě někdo má rád že se někdo stará. Je to zvláštní ale je to tak. A ano snažím se pomáhat lidem a dělá mě to šťastnou ale hlavně kvůli tomu aby se lidi pak necítila jako já a aby mě měli rádi. Je to sobecké? No možná i ano ale mnohem sobečtější by bylo kdyby jsem si něco udělala a možná i zemřela. Už od malička si po zájmu přeju mít nějakou nemoc vážnou nehodu nebo nějaké zranění. A to jen kvůli tomu aby mě lidé litovali. Jenže nikdy se mi to nestalo víš nikdy jsem neměla nic co by ze mě dělalo toho zajímavého člověka. Nikdy jsem nebyla ta bytost o kterou by se někdo staral. Nikdy jsem nebyla někdo na jim by lidé poznali že trpím. Ano poznali že jsem smutná ale to nebyla chvíle kdy jsem byla opravdu smutná a trpěla jsem. Zato já poznám na lidech kdy trpí protože vím jak se u toho chovají jelikož dělám to samé. Je to zvláštní myslím ten pocit že já poznala kdy kdo se trápí a snažím se pomoci ale sama si pomoct nenechám a city před ostatními skrývám. Kéž bych nebyla taková jaká jsem....
