Před ostatními si hraješ na silnou, směješ se a ostatní s tebou. Jenže jakmile se zavřou dveře, za tebou dopokoje. Sjíždíš s hlavou dole na tvrdou podlahu tvého pokoje a chceš klid. Snažíš se uklidnit jenže není to tak lehké jak se zdá ocitáš se na dně svých hranic a pláči propukáš. Snažíš se sebrat snažíš se zase smát být zas šťastná ale místo toho na zemi se svíráš s bolestí na hrudi ze nejsi dost a ze jsi v prdeli. Druhý den po probděné noci směješ se jak kdosi kdo tu byl dříve než se člověk zlomil a je tu člověk co se nevzchopil. Nikdo nic netuší jsi zavřenější víc než kdysi. Užíráš se zevnitř vinou že nejsi dost a pokusem o dokonalou přetvářku která se stala tvou rutinou chceš ostatním lhát že tu stojí pořád ta stejná osoba. Chce se ti řvát chce se ti brečet nahlas místo toho nahlas se směješ a ostatní s tebou, ti nepoznají ze je to tvou vinou a že přted očima tě ztrácí protože nemají ani šanci něco tušit. Tvoje přetvářka se stává tvou jedinou obranou před ostatními. Už ani nevíš kdo jsi a kdo jsi byla jako malá a tak zpíváš směješ se a snažíš se aby ostatní byli šťastní aby měli aspoň něco co ty nemáš protože se pomalu rozpadáš. Víš že žiletku do ruky nevezmeš na to jsi moc slabá možná spíš silná protože se bojíš bojíš se toho že poneseš následky svých činů a tady se pozná kdo si hraje na hrdinu. Bojíš se že tím své dlouho budované tlusté zdi lusknutím prstu zničíš a ostatní uvidí jaká jsi. Bojis se ze se něco pokazí a ty skončíš v nemocnici s řeznými ranami a že ostatní budou hledat důvod proč budou se ptát až moc a tak bojíš se že ten tlak nevydržíš že už se ho nezbavíš a tak hraješ dál tu svou hru s cílem dožít nejdéle co to jde bez sebemenšího otevření samu sebe ostatním.
