Já tu školu teď už fakt přestávám dávat, je toho moc a fakt už nemůžu. Mamka by byla ráda za vyznamenání a vysvědčení se blíží... v rodičích mám vždy oporu ale to si vlastně mysli jen oni. Já jsem uzavřena a přetvaruju se ze je mi to jedno a ze všechno zvládám. Pak ale večer záleží do postele pustím si písničky do sluchátek a přemýšlím nebo brečím. Tohle bude moje chyba a ne rodičů protože vím že kdyby to věděli kdyby jen rušili co se se mnou děje každou noc zasáhli by. To bych se do sebe ale nesměla uzavírat... na to ale už nemám sílu. Vždy když mě Mamka začne uklidňovat protože vidí ze jsem z toho špatná se mi do oči začnou drát slzy asi proto že to je důkaz toho že na mě někomu záleží. Tak to mám skoro pokaždé když mi někdo řekne něco hezkého nebo mě pochválil z mých oči se rázem může stát pěkně divoká řeka kterou mám problém zkrotit. Bude to tím ze jako malá si toho moc nepamatuji a nepamatuji se ze bych byla od ostatních chválená. Možná se zdá že mám všechno ale ve skutečnosti vlastně nemám skoro nic. Ano mám skvělou rodinu za kterou jsem vděčná jídlo střechu nad hlavou ale nejsem spokojená. Možná to zní sobecky a já to chápu vím že bych si toho měla vážit víc a neměla bych se litovat. Ale já nemůžu nevím jak se to dělá....
