Dneska jsem hodně přemýšlela... o všem možném, o budoucnosti, o tom jaké vztahy vedu s lidmi... přemýšlela jsem o tom, kam bude směřovat moje budoucnost... která se nezastavitelně blíží a já nemám páru, nemám jediný maličkatý nápad, co budu dělat... přemýšlela jsem o tom, že bych dala na ig příspěvek, příspěvek pro lidi, co jsou pro mě v životě důležití... nedala jsem ho nikam, nedokázala jsesm najít perfektní fotku, okamžik, co by popsal co cítím, vhodnou písníčku, která by vyjádřila jasně moje pocity... začala jsem nad tím až moc přemýšlet a tvořit si v hlavě reakce ostatních na daný nezveřejněný příspěvek... nepřemýšlím, co píšu teĎ, dostávám ze sebe jen svoje myšlenky, protože dusit je v sobě, už nešlo, ale nemám pocit, že když se někomu svěřím, budu to schoopná dostatečně popsat? nebudu, vím že toho necítím toli na to, abych byla schopná o tom lidem vyprávět, nejsem v náladě dělat terapeuta sobě ani nikomu jinému, dneska by mi to ani neělo, nejsem ani omámená alkoholem, který mi ve zdílnosti občas pomůže, takže se z večerů s kamarády stávají na jedné půlce vysmátí lidé, co dělají blbosti a na druhé straně stojí nebo posedávají lidé, kteří spolu řeší problémy, protže díky účinkům tak příjemné, aspon většinou, a omamné látky, jsou zdílnější a dokáží se svěřit, nemyslí si že bude mít kdokoli předsudky, nemyslí si že by je někdo mohl soudit... je to pravda, většina si totiž na váš rozhovor za dobrou hodinku ani nevzpomenou a možná se dokonce i přidají ke skupině co dělá kraviny... nezazlívám jím to, taky bývát jedna z nich... ale ne vždy... to jim závidím, moje zábrany odpadají, až když alkohol žačne působit mnouhem více, až když se svět začne malinko motat a jazyk ze zadrhává... od závisti nepůjdu daleko, i když to nerada přiznávám... občas koukám jen na lidi, na příspěvky a říkám si, jejich život chci, tam bych byla šťastná... ale já nemůžu přeci vědět co mají za sebou, čím si prošlli, to neví dost možná ani lidé kolem nich.... neví to lidi ani kolem mě... nekdo si myslí že mě zná, ale jak mě může znát, když se neznám ani já, když mě nezná ani vlastní rodina... může mě takový člověk znát dostatečně na to, aby věděl jak se cítím a poznal to jen z pohého jediného příspěvku, z jednoho nevinného příspěvku, který vypadá tak poklidně, ale přeci se na něm skrývá i něco tak nepatrného a jiného, že si toho všimne a dokáže mi pomoct? protože jestli ano, takového člověka jsem zatím neobjevila, možná jsem zatím jen ani nikomu nedala příležitost mne doopravdy poznat... můžu jim tu možnost ale dát, když tu možnost zatím nemám ani já?... a jak mám pak vědět co mě bude bavit, co budu v životě dělat... jako malá jsem to věděla, teď s odstupem času, kdy jsem starší a dívám se na věci jinak, nevím nic.. vztoupila jsem sice do života dospělých věkem, ale rozhodně si nemyslím, že na to mám vědomosti... doba je uspěchaná a já nevím jak mám stíhat vše co se v mém životě děje, jak mám poznávat sebe a na to navazuje otázka budoucnosti... jsou věci na které nemá můj mozek kapacitu, ale poslední dobou se cítím, že můj mozek kapacitu nemá žádnou,... že v něm vítězí jen overthing, že jediné na do dovedu myslet je to, že myslet nedovedu, a tak prokrastinuju a můj život se stává prázdnějším... taky jsem zpozorovala, že se začínám dost stranit, hlavně rodině... já si toto období sice nepamatuji, ale sestra mi říkala, že když jsem byla malá měla jsem období, kdy jsem jim nic neříkala... myslím že mě nikam nevzali, jestli to bylo dobře nevím, každopádně jsem se rozmluvila a teď? teď cítím že to období přichází, trávím čas sama v pokoji, kde nic nedělám, ale nyní jsem starší, nyní vím jak to zamaskovat, a tak se schovávám za školu... tyhle myšlenky, pocity mě teď dovedli jinam, než co jsem si původně chtěla zapsat, na druhou stranu mi pomohli si zase uvědomit další část mě a mého živato, i přesto že ji přes pár nocí zase zapomenu... dneska jsem si řekla že si z toho tady asi udělám takovou malou zpověď, takový můj deník
