Dvojí krev (přepracovává se)

1. kapitola

Z pohledu Callisto:

Mňam. Pomyslela jsem si když jsem nabrala první lžičku skořicových lupínků z malé porcelánové misky. Bříško mi kručelo hlady celou noc. Venku už svítalo a do staré hájenky začaly pronikat první paprsky světla skrz záclonky s výšivkami pěnkav a lučního kvítí. Hajný, pan Kretschmer, je vybral osobně své ženě k 60. narozeninám, pět let před tím než oba dva zemřeli. Byli jsme si blízcí. On byl jako já, a paní Kretschmerová také. 

Zavřela jsem oči a nechala sladkou chuť opíjet má ústa. Svit slunce hřál mojí kůži, jako by za pár týdnů neměl začít podzim a v rohu jídelny předl prošedivělý pan Kretschmer. Kocour, kterého kdysi hajný našel pře prahem svých dveří a kterému jsme tak rádi přezdívali, jako by byl členem rodiny. Jejich smrt nesl těžce. Nevycházel ven a měsíc nežral. Z dříve mohutného kocoura teď bylo pohublé bílé klubíčko, které si vážilo lidské blízkosti. Byla jsem ráda, že mu slunce dělá dobře.

Seskočila jsem na bosé nohy z dubového stolu a došla do chladničky se skleněnými neprůhlednými láhvemi od mléka. Jednu plnou jsem si vzala a zapíchla do ní slámku. Mé zorničky se maličko zvětšily a já nasála tekutinu uvnitř. Celé mé tělo zaplavila vlna endorfinu. Dva loky stačí, pomyslela jsem si vrátila láhev zpět do ledničky a otřela si rudou kapičku stékající mi od koutku. Pan Kretshcmer se na mě s jistým znechucením podíval a já maličko protočila oči a šla si ho udobřit, drbáním. 

Posadila jsem se k němu na válendu, položila si ho do klína a zapředla, společně s ním. Začal se mi otírat hlavou o krk a já se mezitím podívala z okna. V tu chvíli se mi málem zastavilo srdce. Někdo tam stál. Měl na sobě kabát uhlově černé barvy, holou hlavu a zíral do okna mé kuchyně. Přikrčila jsem se a začala panikařit. Rychle jsem na sebe hodila svou kamizolku s pláštěm šedo-zelené barvy a za opasek si strčila malou dýku. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit.

Potichu jsem se vykradla ven a schovala se za malou zíďku, která oddělovala dvorek od zbytku zahrady. Co nejopatrněji jsem nahlédla jestli je muž stále na svém místě a díky podělanýmu bohu byl. Oddechla jsem si a pomalu se vkradla ze něj. Přitiskla jsem se celým svům drobným tělem k zemi a zklidnila jsem svůj dech. Slyšela jsem jak mu buši srdce a protéká krev v žilách a také to, že s někým mluvím.

"...Nejsem si jistý jestli je to ona.. Mohla, ale taky nemusela............... Byla to krev, tím jsem s jistý... Pro jistotu pozorovat, rozumím..." Využila jsem toho, že je zaneprázdněný, rychle vyšla ze své dosavadní skrýše a zabodla mu tenkou šipku do krku. Ihned se otočil, upustil mobil a chytnul mě pod krkem až jsem bolestně vypískla. Vyděšeně jsem mu hleděla do očí, byly tak nepřirozeně temně černé. Ty oči už jsem viděla. Vídala jsem je na ulicích a stejné měl i ten, kdo onehdy zavraždil paní Kretschmerovou. Lovec. Chloupky na mém těle se automaticky naježily a já mé duhovky maličko ztmavly. Má noha vystřelila do vzduchu, zasáhla jeho koleno. Rychle jsem se mu vysmekla a utíkala pryč. Utíkala jsem a utíkala, tou romantickou krajinou, která jako by nevnímala, co tu děje a za sebou stále slyšela dopadat dunivé kroky. 

Doběhla jsem do zahrádkářské osady, když v tom jsem uslyšela výstřel, celé mé tělo na pár sekund zkamenělo a já cítila hromadící se mokro ve své botě. Rychle jsem se vzpamatovala a běžela dál jako o život, jako lovená kořist, protože tou jsem teď byla.

Mé plíce už štípaly a stehna a lýtka mě pálila a mravenčila, až nakonec jako lusknutím prstu vypověděly službu, v kotníku mi křuplo a já spadla po hlavě do mokrého mechu pod husté porosty hasivky orličí. Jeho kroky najednou ustaly. Stočila jsem se do klubíčka a snažila se neexistovat. Zahlédla jsem jeho černé boty a slyšela jak si frustrovaně oddychl "Však já si tě najdu" Nemohla jsem uvěřit tomu, když se jeho nohy otočily, zapálil si cigaretu a odešel.