Dvojí krev (přepracovává se)

2.kapitola

Z pohledu Chrise:

,,Říkala že utíkal do lesa" řekl Matt a já se postavil a zahleděl se do dálky, ve které se rozprostíral hustý jehličnatý les.

Dříve slunečná obloha se mezitím zbarvila do karmínova, byl by to kouzelný pohled, kdybych nebyl v lese, pod mýma nohama nekřupaly větvičky a já se tu nesnažil najít malý postřelený dítě. A fakt že to je polotvor situaci nijak neulehčil.
Byl tu. Cítil jsem to. Slyšel jsem jeho bušení srdce. Zavřel jsem oči a zhluboka jsem se nadechl. Vydal jsem se za tím zvukem, prodíral jsem se mezi stromy a kapradím. Chtěl jsem udělat další krok, když v tom jsem to uviděl. Drobné lidské tělo mezi listy kapradí. 

Nasahal jsem za pasem svou pistoli, namířil ji na toho malého polotvora a co možná nejpotišeji se snažil přiblížit. Cítil jsem jeho přítomnost stále silněji a silněji, slyšel jsem jak mělce a potichu dýchá. Rozhrnul jsem kapradí a uzřel ji. Nebylo to dítě, ale drobná dívenka. Navlhlé oříškové vlasy z části zakrývaly její tvář ušpiněnou od jehličí, zbytek jejího těla byl zanořen v porostu ploníku. Její kůže mírně světélkovala a z lýtka jí vytékala poloprůsvitná načervenalá tekutina s perleťovým zlatým leskem a barvila kus látky který jej obmotával. Vypadala tak nevinně a neškodně. 

Když v tom se jí nazdvihla hruď a její oči smaragdové oči se otevřely. Jen na vteřinu se její pohled setkal s mým a mým tělem projela vlna mravenčení následovaná rychlým rozbušením jejího srdce. Rychlostí blesku se otočila na čtyři a následně se krkolomně postavila na dvě a úprkem zmizela v lese. Na nic jsem nečekal a rozběhl se za ní. " Stůj!" zakřičel jsem, ale nebylo to ničemu platné. Sakra holka. Pronásledoval jsem tu dívku před sebou, která se opět měnila v šedou šmouhu. 

Z pohledu Callisto:

   Panika. To co se momentálně odehrávalo v mém těle byla čistá panika.  Našli mě, už zase. Musela jsem usnout. Vypadal jinak ale měl stejné oči jako on. Utíkala jsem a do nohou mě sekaly trnité větve ostružin. 

Cítila jsem ho tak nepříjemně blízko. Jako by se stál metr ode mě a dýchal mi do ucha. Po tvářích mi začaly téct slzy zoufalství a mé stále neprobuzené zesláblé tělo silně protestovalo proti běhu o život. Potřebovala jsem se zoufale napít. Mezera mezi námi se ale stále zmenšovala a zmenšovala a celé mé tělo hořelo. Když v tom jsem cítila pevný úchyt jeho ruky na svém rameni, kterou jsem byla ihned odmrštěna o pár metrů zpět a tvrdě dopadla mezi kořeny borovic. Maličko jsem se se bouchla do hlavy o kmen a bolestně zakňučela, zatímco se vysoká mohutná postava blížila ke mně. " Zůstaň! Zůstaň!" Rychle jsem se vzpamatovala a otočila se na čtyři a plazila se pryč, ovšem během chvilky mě stáhnul za kotník opět k němu mezi kořeny a já bradou narazila o jeden z nich, chvíli před tím než mě jeho váha pevně připevnila za pas k zemi. 

Začala jsem kopat do lovcových zad, rukama se ho snažila odstrčit dál od těla, ale bylo to k ničemu. Mé tělo bylo už moc zesláblé a já se zmohla jen zavřít oči plakat. ,,Zůstaň" řekl potišeji a zadýchaně a jeho černočerné oči propalovaly ty mé, jako by mi viděl až do hloubi duše.,, V klidu" řekl chraplavým hlubokým hlasem a mé vyčerpané pomlácené tělo boj vzdalo. Vše kolem jsem vnímala zamlženě, cítila jsem bolest ve své pravé noze a jeho teplé tělo na tom svém. Tohle není špatný způsob jak umřít. Mé oči se zavíraly a já už dál neměla sílu s vyčerpáním bojovat. 

Z pohledu Chrise:

     Holka jedna pitomá. Slezl jsem z ní a poplácal jí po tváři. Líčka měla chladná a rty promodralé. Přiložil jsem dva prsty na její krk a úlevně si oddychl, když jsem ucítil pomalý tep. Měl jsem chvilku na to abych si jí pořádně prohlédl. Jemné dětské rysy ale plnoletá už nejspíš byla. Pro jistotu jsem si z opasku sundal pouta a opatrně jí jimi stáhnul před tělem ruce, aby mi zase neutekla. Zapnul jsem si GPS v mobilu abych zjistil, kde to sakra jsem a pak zavolal klukům aby  mě nabrali někde na ulici, patrně Willow street, která se táhla skrz lesy. Vzal jsem to malé bezvládné tělo do náruče a nesl ho vstříc silnici.

Stál jsem na okraji strouhy plné vysoké trávy a kopřiv a při čekání na odvoz sledoval toho malého polotvora. Špičáky měla ostřejší než ostatní lidé normálně mívají, ale nic moc příliš nápadného, mohlo to být jen jejím momentálním stavem. Byla celá pobledlá a špinavá, jen tváře měla načervenalé. Na první pohled by nikdo nic nepoznal. Bylo to poprvé, co jsem jednoho z nich viděl takhle zblízka. 

Z myšlenek mě vytrhl až zvuk přijíždějícího auta. Stříbrný jeep zastavil u krajnice, já během chvilky položil dívku do kufru mezi deky a sám si sedl dopředu na místo spolujezdce. Matt, který řídil mi věnoval šokovaný pohled a Jamie, na tom nebyl o moc líp, ten na rozdíl od Matta alespoň netušil, že je to polotvor, zatím. Matt byl jako já, padli jsme si do oka hned, jak jsem do Anglie přijel. Jamie nebyl lovec, ani polotvor, ale věřil a byl zasvěcen do onoho tajemného světa. 

-,, Tohle na stanici dovést nemůžeme." řekl Matt přidušeně. Měl pravdu, na první pohled sice nevypadala jinak, než kterákoli jiná studentka, kterou jste měli možnost potkat v ulicích Londýna, ale dříve nebo později by se na to přišlo. Matt vytáhl klíče ze zapalování, rychlým krokem přešel ke kufru a o chvíli později se vrátil se samolibým úsměvem házejíc po mě klíče s malou visačkou a zmenšenou verzí Braniborské brány. Hodil jsem po něm nechápavý pohled a prohlížel si klíče. Aha. Prsty jsem přejel po adrese vyryté na jednom z přívěsků. ,,Rovnou do chřtánů pekla" řekl Matt rýpavě zatímco startoval auto a zadával adresu do navigace.