Dvojí krev (přepracovává se)

5. kapitola

Z pohledu Chrise:

Sledoval jsem ji ve zpětném zrcátku. Podřimovala a nepřítomně hleděla z okénka, její srdce bilo pomalu a klidně. Obrátil jsem svou pozornost opět k řízení, i přesto, že tuhle cestu jsem znal už téměř nazpaměť. Jamie zůstal v hájence hlídat, ovšem všichni jsme tak nějak tušili, že to jedna z jeho elegantních výmluv za kterou se skrývala vidina pár hodin spánku. Nikdo mu to ale neměl za zlé. Byl téměř celou noc vzhůru.

Cítil jsem jak se napnula, když auto zastavilo. Vystoupil jsem a otevřel jí dveře. Ve vzduchu byla cítit vlhkost, špína a výfukové plyny smíchané se sladkým aroma dehtu. Před vstupem stály dva zeravy, které oživovaly jinak sterilně šedou budovu se starými nevhodně modrými dveřmi, které však tomuto místu dodávaly, alespoň trochu lidskosti. Tohle byla instantní deprese. Ať už to je za námi.

Seděla na židli, schovaná za bílým stolem, zatímco si jí Charlie, sedící naproti ní, prohlížel svým ostřížím zrakem. Opíral jsem se o zeď a nespokojeně sledoval dění přede mnou. 

,, Takže ještě jednou jak se to všechno stalo, drahoušku?" řekl Charlie o něco vlídněji, a já si oddychl, což se ovšem nedalo říct o tom malém polotvorovi. ,, Snídala jsem, a všimla jsem si, že mě ten muž pozoruje z okna a někomu volá.. vyšla jsem ven, chtěla jsem utéct, ale on si mě všimnul a začal za mnou utíkat... a pak najednou vystřelil, běžela jsem dál a schovala se v lese, kde mě později našli" řekla klidným hlasem i přes její momentální rozpoložení. Ty se nezdáš holka. Pyšně jsem si založil ruce na hrudi a maličko se pousmál. ,, Na tom mi ale nesedí hned několik věcí. Kam jste utíkala, měla jste někoho, ke komu jste se chtěla schovat?" vychrlil na ní a já ho pomalu nepoznával. ,, Ne, nevěděla jsem kam běžím, jen jsem chtěla zmizet a pak se vrátit domů" muž naproti ní se napnul. ,, A co se dělo po tom, co vás agent Black našel?" otočil se na mě. ,, Byla tma, slečna nás pustila k sobě domů, kde jsme vyčkali do rána, nechtěli jsme rušit tak pozdě, stejně by tu už nikdo nebyl." řekl jsem chladně.

Charlie si oddychl a promnul si spánky ,, Omlouvám se děti, ty případy už mi lezou na mozek... Chci jenom, aby v Clearwateru byl zase klid...Měla by zůstat v ochraně dokud ty parchanti nebudou hnít v base." Myslel jsem, že bude chtít, aby na ní dal někdo pozor, byl to klasický postup. ,, Chci aby ses o to postaral osobně. Pokud je u slečny Kretschmer bezpečno, měli by jste se vrátit tam." řekl a já váhavě přikývl.

Pomohl jsem jí vstát ze židle, opatrně položil dlaň na její záda a doprovodil jí do své kanceláře. Ve skříni jsem měl tašku s pár věcma, zvyknul jsem si na to být mobilní a občas se ani nevracet domů. Vytáhl jsem mobil a zavolal Jamiemu, abych ho obeznámil se situací. Nebyl jsem si úplně jistý jestli bylo správné rozhodnutí se tam vracet. Už včera tam nemuselo být úplně bezpečno.

Z pohledu Callisto:

Na na sklo oknénka dopadaly malé kapičky deště, zatímco se celý svět venku mračil. Na obloze i přes brzkou ranní dobu přecházel jeden mrak za druhým až spolu splývaly do velké popelavé mlhy a halili zem pod sebou do temna. Schoulila jsem se do klubíčka na zadní sedačce, zatímco Plavovlasý čekal, až se agent Black vrátí. Upravovala jsem si rukávy zmačkané košile , kterou mi půjčil, aby nebyly vidět modřiny na mém zápěstí. Docela hezké gesto od lovce, který voněl po pryskyřici. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. 

Dávej na sebe pozor... řekl jsem Britney, že za ní přijedu až zítra.. jasný.. když budeš vědět něco dalšího dej mi vědět. Nesnáším, když je zábradlí mokré.

Pomalu jsem otevřela oči a otřela si s výčitkami svědomí mokrou ruku do vypůjčeného kusu látky. Sklopila jsem pohled abych zkontrolovala jak moc je ten mokrý flek na jeho košili vidět, ale k mému štěstí na ní nebyl ani náznak vlhkosti. 

Ze zkoumání košile mě vytrhl až stín, který se přehnal přes okénko a následné otevření dveří řidiče. Omlouvám se za zdržení, řekl chraplavým hlasem a během několika vteřin, už jsme byli na cestě. Tolik jsem nenajezdila autem snad za celý svůj život. Unaveně jsem vydechla a sledovala rozmazanou krajinu skrze sklo.

Nikdy jsem si doma nepřipadala tak cize jako právě teď. Stála jsem v předsíni a sundala si své kožené černé boty zatímco v kuchyni za stolem seděl cizí muž číslo jedna a za mnou stálo číslo dvě a tři. Pověsila jsem promoklou kamizolku na mosazný zdobený háček a bolestně se kousla do rtu. Jestli si můžu něco přát, tak ať už to tolik nebolí. Bosa jsem vstoupila na chladnou dlažbu, když se mi kulička čehosi bílého začala otírat o nohu. Neodpustila jsem si úsměv a jemně sevřela kocourka v náruči. V jedné z knížek v soukromé knihovničce panna hajného psali, že kočky se buď nechávají chovat jako miminka nebo rády lezou na ramena. On byl jistě ten druhý typ. Svou chlupatou bílou hlavičku mi lísal o obličej a já ho nechala slézt přes má ramena na kuchyňskou linku. 

-"Nikdy jsem si ho nevšiml" řekl Matt poté co vstoupil do kuchyně a ukázal na kocourka,  který si to momentálně promenádoval po varné desce. Posadila jsem se na své oblíbené místo, na válendu pod okno a znepokojeně si prohlížela kapičky krve na dece. 

,, Je zvyklý na Gerlipy. Pan a paní Kretschmerovi byli Gerlipové." pošeptala jsem. ,, Nikdo jiný mu nějak nevoní" dodala jsem ještě potišeji a slyšela jak se černooký lovec pousmál, když k němu pan Kretschmer přiběhl, hned, co vstoupil do místnosti.

,, Tví rodiče." Váhavě jsem přikývla a Matt nesouhlasně zakroutil hlavou. "Chyba. Gerlipům se nemůže narodit Namira" řekl ihned, co já svá slova dořekla. ,, Našli mě když jsem byla malá" sklopila jsem hlavu a zahanbeně se dívala do země.

,, To dává smysl" řekl Matt a pohlédl na černookého, který se opřel o linku. ,, V přízemí je ložnice, která jim patřila, jedna manželská postel a malé křeslo. Povlečení je čisté, měnila jsem ho předevčírem. Dva lidé se tam v klidu vyspí... Tady je válenda, není moc velká, ale moc pohodlná, navíc je tu krb a v noci tu dokáže být dost zima. Koupelna je jedna v patře." Dokončila jsem svůj monolog a musela se nadechnout. Cítila jsem jak se mi svírá hrdlo. 

,, Děkujeme" řekl po chvilce agent Black. A já se otočila a vyšla opatrně a stále ještě dost nemotorně po dřevěných schodech do svého malého pokojíčku, svezla se po dveřích a začala brečet.