R+E

💔

  V ruce měl nůž a jako už před několika lety. Klečel před mostem a prsty pohladil písmenko vyryté v dřevěném plotě. Už bylo vybledlé...

  Špičkou nože znovu vyryl R+E a pousmál se. Bylo to jako přání, které řekneš padající hvězdě. Chceš věřit, že se splní, ale víš, že tak to v životě nefunguje. Řekl by, že přeci kouzla neexistují... Ale po zkušenostech si nebyl tak jistý čemu se dá věřit a čemu ne.

  Dá se věřit na Santu, když je málem zabil klaun? Malém... Ne. Zabil je. Zabil Edieho a tím zabil i jeho.

Drahý Edie... Ne. Škrtl ty dvě slova. Lásko mého života... Také ne. Zmačkal papír a hodil ho do ohně.

Ahoj Edie...  Další papír v ohni. Byl zoufalý. Napil se ze sklenice ve které cinkal led. Whisky. Měl jí rád, byla jako jeho život. Hořká, ale hřejivá na konci. Tedy doufá, že bude hřejivý na konci.

Edie... Proč jen jsi Edie... Zasmál se lehce svému vtipu. Zavřel oči a vybavoval si všechny ty chvíle, kdy mu mohl stát u boku. Hned vedle ledvinky, která ukrývala nemalá překvapení.

Proč vlastně začít oslovením? Edie už stejně není, nepřečte si to.

Zabiju se, dnes nebo zítra. Ale pozítří už tu nebudu. Nevydržím víc, ale chci dopsat tenhle dopis. Alespoň se v něm omluvit všem, které jsem stejně dlouho neviděl. Říkají, že tě nikdy neopustí, že přátelství trvá věčně. Ale víš, že každý má svůj život. Každý z nich je rád, když si stihnou udělat hezký večer se svou polovičku. Moje polovička už není, nikdy ani skutečně nebyla. Pozoroval jsem ho vždy jen z povzdálí. Pozoroval jsem jeho úsměv, tvář se stínem strachu a taky hněvu, když jsem si dělal srandu z jeho mámy...

Byl zdrojem jeho vlhkých snů. Byl zamilovaný puberťák... A pořád je. Nikdy nedospěl, zestárl, ale nedospěl.

***
Usl... U skleničky a rozepsaného dopisu. Sám, nebo to tak pro všechny alespoň vypadá. Nebyl sám. Někdo se dotkl jeho ramene. Nic nemohl cítit. Možná jen trochu chladu nebo jemný vánek. Edie ho pozoroval, každý den. Byl smutný z toho co se stane, ale zastavit to nemohl... Kdyby se tenkrát nebál... Kdyby měl více odvahy... Kdyby, kdyby, kdyby...

Nic už to změnit nemůže a on rozhodně ne. Možná je to sobecké... Ví, že je to sobecké, ale chce ho mít vedle sebe. Teď už se nebojí, čeká jen na něj. Kdyby mohl dá mu přez ramena deku, pohladil ho po tváři a políbil.

Nenechá ho samotného... Bude na něj čekat.

***

Ráno moudřejší večera? Richie se ušklíbl a znovu naložil svou duši i tělo do lihu. Dnes večer. Dopsal pár slov na papír, složil ho a dál k závěti, kterou sepsal.

Nesnášel dny, byly dlouhé a děsivé. Temnější, než uklidňující tma.

Převrátil stůl a tak moc mu to pomohlo... Nechtěl nic dál zničit... Měl s domem jiné plány...

Přečkal den... Nechtěl opustit tenhle svět ve dne... Chtěl v noci. Proč, to úplně sám nevěděl. Ale rozhodl se tak.

Když byl trochu střízlivý, uklidil dům... Vzal si oblíbené fotky Edieho a připravil si je na stůl. Připravil si i flašku a několik prášku. Přesněji krabiček. Nebyl si úplně jistý co zabere. Uchopil hrdlo láhve a druhou rukou jí otevřel. Začal tam házet všechny prášky. Najednou měl slzy v očích... Jeho to bolet nebude...

***

Ach... Richie... Obejme ho i když to necítí... Snaží se ho uklidnit, ví že to nezabere. Nemůže ho takhle vidět. Shodí sklenici ze stolu... Sem tam se mu taková blbost povede.

***

Richie se otočí a setře slzy. Uklidí to a nadechne se. Je čas. Vezme si svojí oblíbenou bundu, fotky a flašku. Rozloučí se s domovem, který mohl být jejich. Je naivní, ví že by nebyl jejich. Nebyli by spolu i kdyby měl odvahu mu to vyklopit.

Vybral si jedno místo v lese. Je tam klid. Možná lituje někoho kdo ho tam najde, ale lepší než skočit pod vlak ne? To je... To by nezvládl. Jede, jede mašinka, Richie mává z okýnka. Je mu ouzko. Nadechne se... Vydechne... Sedne si na skálu nad vodou... Úplně je tam všechny vidí... Když si dali ten slib,  když sledovali jedinou holku v jejich partě. Napije se. Znova a znova... Zavře oči a vzpomíná.

Otevře oči, zklamaný že mu to nevyšlo... Ale už nesedí v lese. Stojí ve městě, na hřbitově. Vedle náhrobku něčí babičky. Neví jestli se jen sjel a došel do města pěšky... Prochází se po hřbitově. Naposledy tu byl když... Když Edie. Není schopný to nějak říct. Je zklamaný. Myslel si, že to vyjde. Jak to ty třináctky dělají. Kroky ho samy vedou k náhrobku jeho milovaného. Musel jít po cestě s bílými kameny až k starému stromu, listnatému.

Byl nádherný už z dálky. Sice tam Edie ve skutečnosti není... Ale památku mu museli udělat. Nemohli dopustit aby byl zapomenut.

...

Čekal až přijde, schoval se za jejich strom... už ne jen jeho. Přátele jim udělali náhrobky vedle sebe. Měl z toho radost, R+E. Kdo by to byl řekl, vzali to dobře... Byli naštvání, že jim to Richie neřekl. Byli přátelé, ale víc si to dávali za vinu sobě. Pokud v nich neměl takovou důvěru... A taky ho nepodrželi... Měli přece poznat, že něco není v pořádku.

Vidí ho už z dálky, asi to bude tím, že ho pozoroval celou dobu. Přemýšlí jak mu dá o sobě vědět, možná by na něj mohl bafnout, teď by alespoň nedostal infarkt. Nebo možná jen říct ahoj? Nebo říct, že čekal na jeho mámu?

...

Dojde k náhrobku a zjistí, že tam Edie není už sám... Není tam jen jeden kámen... Ale dva. Kdyby měl srdce tak se mu zastaví. Vyšlo to. Vyšlo... A je tu sám.

„Edie..."

„Richie..."

Zvedl hlavu a rozhlédl se. Je to snad splněný sen? Nebo je vážně sjetý někde v lese a zdá se mu to jen.

„Ojel jsem ti mámu." Pousmeje se Edie.

Richie se jen zasměje a přitáhne si toho idiota k sobě a skoro ho umačká. Je to zvláštní pocit... Jsou tu ale zároveň nejsou...

„Edie...? Co bude teď? Vypaříme se? Nebo..." Panikařil. Ale kdo by se mu divil... Viděl právě před sebou ducha...

Edie jen pokrčí rameny a konečně si dopřál nekonečný polibek.

______________________________________

                          The end