Monstra z Vysočiny

Kapitola 3 - Honička

 Auto Elektrického výboje jelo rychle po silnici. „Ty vole, po nás fakt šli cajti." „Stále tomu nemohu uvěřit, jak to že nás sledovali?" „Nejspíš se o nás jen báli nebo něco, snad jsme neporušili nějáké zákony či vyhlášení." „No vyhlášení si u nás všechny pamatuji a žádné jsme neporušili, takže jsme takzvaně v suchu, pánové." „No ještě, žes nás ujistil, teď se jen strachuju, jestli jsem nepřekročil nějáké obskurní pitomé zákony." „Pronásledují nás auta nebo něco?" „Ne, ne, nic nepozoruji." „Dobrý." Tak jeli a jeli, dokuď nedojeli na parkoviště před obecním úřadem. Zaparkovali, a vyšli z auta, protože to se většinou dělá, když zaparkujete. „Tak, kolegové, asi se musíme pro dnešek rozloučit." „Ano ano, tak nashle pane starosto." „Čaues starosto, měj se fajnově." „Taky se s vámi loučím, tak nashledanou." „Nashle, nashle." Tak se rozloučili, a Gustav a Václavoměj jeli zpět do redakce. „Tý jo, užil sis to? Já docela jo." „Taky jsem si to užil, teď už jen vyzvednout výplatu u šéfa." „Jo jo." Zaměstnanci Elektrického výboje dostávali totiž výplatu po splnění práce, kterou měli zadanou. Gustav nastartoval auto a frčel. Asi tak v osmé šestnáctině cesty si však Václavoměj něčeho všiml. „Héj, Gustave?" „Ano?" „Proč za náma jde nějákej chodec? Nikoho jsi nesrazil, ne?" „No nesrazil, že se ptáš." „To je divný." Gustav se podíval za sebe, aby zjistil, kdo to za nimi jde. Nikoho ale neviděl. „Vždyť tam nic není." „Ne ne, je tam někdo a já se ho bojím." „No nikoho nevidím, mám zrychlit? Jen tak pro jistotu?" Jó, tak radši zrychli." Gustav pořádně šlápl na pedál a už uháněl. „Je pořád za náma?" „Ne už jsme mu asi ujeli." „Václavoměji, nechceš si zajít k psychologovi nebo něco?" „Já jsem to opravdu viděl! Nebyla to halucinace!" „Dobře, dobře." Ještě chvíli jeli takto autem, až dojeli do redakce. Tam na ně už čekal šéfredaktor: „Tak co? Máte ty fotky?" „Ano pane šéfredaktore, tady máme foťáky." „Dobrá, já už je vytisknu." „A co naše vejplata?" „Jo, tady je." „Děkuju." „Dík." Šéfredaktor jim předal obálky s penězi. Obálky měli karmínovou barvu. V jejich dolní části bylo napsáno Elektrický výboj a na horní části bylo logo samotné. „Tak my budem v odpočinkové místnosti, kdybyste nás hledal". „V pohodě, v pohodě". Vstup do Odpočinkové místnosti byl hned v garážích na pravé stěně, dveře do ní měly dokonce i kukátko. Tak do Odpočinkové místnosti Václavoměj a Gustav šli. Odpočinková místnost byla hezké místo. Zdi měla tmavě zelené. Na pravé straně se nacházela okna. U stěn bylo pár gaučů různých barev, například: šedá, černá, světle šedá nebo taky mix černé a bílé. Uprostřed byl stůl. Prostě stůl. A ještě jeden důležitý komponent. Naproti oknům jsou dveře do malého skladu deskových/karetních her. Vskutku důležitý komponent. Nějak si zaměstnanci přece jenom museli zkrátit čas a taky to zlepšovalo logické přemýšlení. „Chceš si něco zahrát?" zeptal se Gustav. „Jó klidně, je tam vůbec něco pro dva?" „Podívám se." Gustav otevřel sklad a začal hledat nějakou hru pro dva. Her tam bylo fakt hodně, ale byly položeny na poličkách, takže se alespoň člověk nemusel přehrabovat v nějáké hromadě. „Gustave? Nechci znít jako týpek z léčebny, ale ten člověk je venku." „Cože?! Ty asi fakt máš halucinace nebo něco. Co jsi naposledy jedl?!" „Já ti říkám Gustave, je to tam, už to je nejspíš za dveřmi!" Václavoměj rychle přeběhl ke dveřím a nakoukl přes kukátko. „Jó, je fakt za dveřmi, jakože opravdu." „Ukaž," Gustav se podíval přes kukátko. „Nic tam nevidím." „Opravdu tam je, jen tam tak stojí, určitě mě chce dostat!" „Tak proč se třeba neprobourá dovnitř nebo tak něco?" „No nevím, emm, třeba odejde." „Tak počkáme." Gustav a Václavoměj tedy čekali, vytáhli si nějakou hru a hráli ji. Docela zapomněli na Václavomějovy halucinace, když v tom někdo otevřel dveře. Nebyl to nikdo jiný než, Kašpar. „Ahoj, už jsem dopsal článek, nezahrajem něco?" „T-t-ty jsi otevřel ty dveře?!" „No ano, jak jinak se tady mám dostat?" „Gustave už jde ke mně." „Tak dělej třeba kolečka nebo něco." „Kdo jde, já?" „Ne ty ne, dobrej nápad Gustave," s tímto začal Václavoměj rychle chodit v kolečkách po místnosti. „A co to děláš teď? Ses pomátl nebo něco? Gustave, vidíš, co to dělá?" „No nevím." „Hej vy dva, nechcete mi nějak pomoct?" „Dyť jen děláš kolečka." „A s čím bys chtěl pomoct?" „No nevím, něco vymyslete." „No, pokud chceš shodit váhu nebo něco, tak ti milerád pomůžu." „Ne, potřebuju se nějak zbavit toho tejpka, co mě pronásleduje." Gustav rychle přešel z gauče doprostřed kroužku, který Václavoměj kopíroval. „Zkusím do toho člověka žduchnout, řekni mi, jestli to něco udělá." „Jasně." Gustav udělal pohyb, který se dělá když někoho žduchnete, do místa asi 1,6 metru za Václavomějem. „A hele, ono to fakt zabralo." „Co zabralo? Tvoje dieta?" „Sklapni." „Hej, mám nápad!"„Jo a jakej?" „No zkusil bych ho strčit do té spížky deskových her." „No zkus to, teď budu dodělávat kolečko." „Kolečko zdravé výživy?"„Drž hubu Kašpare!" „Ták jde se na to." Gustav se rozběhl do místnosti s hrami. Zajímavé bylo, že mu nic nekladlo odpor, když "narazil" do toho člověka, který údajně pronásledoval Václavoměje. Nicméně teď narazil do něčeho jiného, do zdi. Bolelo ho rameno a točila se mu hlava. Volal na něj Václavoměj: „Rychle, jdi pryč, už se zvedá." Gustav se i přes bolest v rameni a točení hlavy zvedl a vyběhl ven. Václavoměj za ním rychle zabouchl dveře.