Monstra z Vysočiny

Kapitola 4 - Rozhovory s retardy

 Gustav seděl na gauči. Bolelo ho rameno a hlava. Václavoměj a Kašpar se o něčem hádali, ale tu jejich hádku nevnímal. Zajímala ho spíše ta bolest v jeho rameni a hlavě. Asi musel mít naražené rameno nebo něco a z toho nárazu ho prostě rozbolela hlava. Najednou někdo přišel dovnitř. „Co se tu stalo?" zeptal se. Byl to šéfredaktor. „Nó, Václavoměj měl nějáké halucinace a Gustav mu s nima pomohl tím, že naběhl do zdi a u toho se zranil." „Jaké halucinace? A stalo se něco s tou zdí?" „Zeď je v poho no a žádnou halucinaci jsem neměl, doopravdy mě pronásledoval nějákej divnej týpek." „Divnej týpek, zajímavé." „Fakt to bylo reálné Šéfe."„No, když si to myslíš." „Nemáte někdo led?" „Jako led žárovky? Možná je mám doma. Proč, potřebuješ je?" „Nee, potřebuju zastavit tu ukrutnou bolest, co mi jde z ramena." „Jo, zajdu ti pro led," řekl Václavoměj a odběhl pro led. Přiběhl zpátky s ledem. „Jaké rameno jenom?" „To pravé, díky." „Nemáš za co." Václavoměj dal Gustavovi led na rameno. Led rychle utlumil bolest. „No nic, já asi půjdu. Tak zatím nashledanou." „Čau." „Ahoj." „Nashle." Gustav chvíli seděl na gauči a vzpamatovával se. „Měl ses vidět. Bylo to dost vtipný, jak jsi narazil do zdi." „Prosím odejdi Kašpare." „Když to chceš." V místnosti zbyli Gustav a Václavoměj. Gustava najednou něco napadlo. „Počkej, víš, co mi ta tvoje halucinace připomíná?" „No nevím, co?" „No, mně to trochu připomíná to, co píše Hugo." „A jo, to je divný." „Nechceš se ho na to zeptat?" „Tak jo." Gustav a Václavoměj vyšli z odpočinkové místnosti, prošli garáže, vešli do pracovního prostoru a došli k Hugovu stolu. Zrovna něco urputně psal, před sebou měl papír s nějakými obrázky, na ruce digitální hodinky s červenými číslicemi a napravo hrnek s obrázkem zapadajícího slunce, ve kterém byl čaj. Hrnek byl z poloviny plný, nebo, pokud se vám to tak líbí víc, z poloviny prázdný. „Čau kuci. Hele, potřeboval bych nějákej fýdbek, nechcete si přečíst to, co pejšu?" „Jo, ukaž."

Vojtivág, Milan a Foks seděli u ohně. Už zapadalo slunce. Den, jež měli za sebou, byl náročný. „Kolik jich ještě je?" „Dost, ale povedlo se nám je připravit o docela velkou část jednotky." „Kdo dneska předpovídá?" „Vojtivág myslím je na řadě." „Jó, za chvíli už půjdu na to, jen to tu zajistím." „Ok." Milan se podíval na své hodinky, ukazovaly 3 dny 6 hodin a 16 minut, nezbývalo už moc času. „Máme nějakej plán, až mi dotikaj hodinky?"„No, stane se to někdy v noci, tak snad se zrovna nebude nic dít." „A nemůžem to nějak zajistit?" „No moc způsobů, jak to zajistit, nevidím, ale neboj, i kdybychom byli zrovna v něčem, tak to dáme. Jen prostě budeš trochu pomatenej no." „Díky, Foksi." „Hej vy dva, dejte si pozor, trochu to tu vypálím, kdyby to tu náhodou měli infektlý!" „Toš! Jsem se lek." „Tak ať nedostaneš infarkt." „V mým věku? To ještě né."

„Hele, je to dobrý. Jen se chci zeptat, víš, jak tam máš ty zjevení nebo něco." „Jo jo, ale nemaj ještě jméno." „No tak Václavoměj měl takovou halucinaci o nich." „Ty vole, fakt? Jak vypadal? Jaké to bylo? Dostal tě?" „Zaprvý, není to halucinace a zadruhý byl strašidelnej." „Takže on byl podobný tomu jednomu monstru v tom příběhu, jestli chápu správně." „Jo, ale my dva to nečtem." „A proč ne? Dyť jsi mi to teď vyvchválil." „Začnu si to číst, ale nejdřív nám řekni o těch monstrech. Víme, že pronásledují své oběti." „Jdou po tobě, ano, ještě jsi zapomněl, že ostatní je nemužou vidět." „Jó, takže mi přijde divný, že na mě jedno takový monstrum zaútočilo v reálu." „Hej, neměl si něco? Třeba jsem ti něco přimíchal, si už ani nepamatuju nejspíš." „Tak tos mě teda fakt udklidnil!" „Ne, fakt. Možná jsem ti dal nějáký LSA." „To je legál tady?" „Jo." „Vy dva, můžete se přestat hádat, potřebuju se na něco zeptat." „No, ptej se." „Jak se dají ty věci, co tam máš, zastavit?" „No já nevim, to nemám ještě vymyšlený, maximálně je můžeš někam zavřít, ale odtamtuť se asi za chvilku dostanou." „No tak díky no." „Hele, klidně si můžeš přečíst jejich poetický popis, měl by být někde v třináctém čísle tohoto roku." Gustav se vydal k odchodu. „Už mi nic neházej do pití, fetko!" „Pro tebe to je fet, pro mě je to vysvobození z tohohle světa a náhled na věci za hranicí mého chápání!" „Radši pojď, než se o tom zas rozpovídá." „Seš fakt divnej, Hugo, víš to?!" „Nejsem, tvoje chápání je jen omezené!" Ale to už oba zmizeli do archívů.

Ty se nacházely na úplném konci budovy. Uvnitř byla tma, jeden archivář a 16 poliček s různými vydáními Elektrického výboje. „Aoj, co chcete?" řekl znuděně Arcyr. Arcyr byl archivář Elektrického výboje, velice důležitá, ale nudná práce. V časopisu vždy psal měsíční a roční retrospektivy. Jelikož psal pouze tyto články, mohl se na nich kreativně vyřádit a použít všechny své nápady, které za celý měsíc/rok vymyslel. „Potřebujem třinácté číslo tohoto roku". „Třinácté číslo, jó, pracovní nebo veřejnou verzi?". „Veřejnou prosím". Vtom do archívů vtrhl Rajt, jejich právník. „Nechci vyrušovat, ale naléhavě potřebuju šestnácté číslo minulého roku". „Budeš muset počkat, teť obsluhuju Gustava a Václavoměje". „Hele je to fakt naléhavé". „Oni tu byli první, takže je taky první obsloužím". „Jo Rajte, stoupni si do řady! Tak to tady chodí" obořil se Václavoměj. „Václavoměji nebuď takový". „Budu takový kdy chci, žádní právníci mně předbíhat nebudou!". „Jó, chápu, máte právo na to být obslouženi přede mnou a využili jste ho, to je naprosto v pořádku". Mezitím co se ti tři hádali, přinesl Arcyr veřejnou verzi třináctého vydání tohoto roku. „Tak tady to je, přesně podle vašich požadavků, vraťte prosím co nejdříve". „Díky díky". „Tak a teď jsem na řadě já". Gustav a Václavoměj se vydali do odpočinkové místnosti. „Ták, už jsem natěšenej". „Taky jsem". Došli do odpočinkové místnosti a sedli na gauč. Gustav otevřel časopis. „Na jaký straně to je?". „Kouknu do obsahu". Gustav se kouknul stránku s obsahem. „Aha, strana šestnáct". Přelistovali na stránku šestnáct a začali číst.

První pohled – ZJEVENÍ

Při tom, když přijdeš do tohoto světa, něco jiného přijde s tebou. Ty začneš svůj život a ono to začne cestu za tebou. Kdekoliv jdeš, jakkoliv jdeš, jde to za tebou. Můžeš utíkat, ale ono to pořád půjde za tebou. Nezáleží, jak daleko jsi, kdo jsi, kde jsi nebo kdy jsi, bude tě to pořád pronásledovat. Překážky to pouze oddálí, ale nezastaví. Jednou,

zůstaneš na jednom místě moc dlouho, tak dlouho že se to k tobě dostane blízko. A pak si všimneš že ke tvému stínu přibyl další, a potom se tvůj život nachýlí ke konci.