Monstra z Vysočiny

Kapitola 4B - Rozbíjení a vloupání

 Odehrává se policejní porada, samozřejmě na ní je i Sihrén. „Takže, mezitím co čekáme na výsledky z laborky-„ místní policejní stanice měla vlastní forenzní laboratoř, pracoval v ní Karavan, skvělý chemik, a Foren, ten se zase specializoval na balistiku a antropologii, což se hodilo když se občas našel vskutku kostěný případ. „Možná mají napojení na větší gang? Někdo je musí zásobovat." Napadlo Daltona, to byl zase takový místní soukromý detektiv, ale pomáhal čas od času policii s případy, zvláště těmi zapeklitými. „To by věděl Pavlk, ale z něj ani nic nedostaneme, ten bastard jeden se nedá vyslýchat." Řekl Konor, to je zase prvotřídní vyslýchač, proslýchá se, že má obrovské vědomosti, co se týče středověkých mučících metod. „Omlouvám se, ale jejich hovory byly zabezpečené, nemohl jsem je nějak odposlouchávat." To řekl zas Hák. „Tohle je teda super!" Rozčíli se Ředidelní, bouchaje do stolu pěstí. „Vyhlásil bych celostátní pátrání, třeba by nám někdo zatelefonoval, že ho viděl." Přišel s nápadem Dalton. „No dobře, tak to vyhlašte. Rozchod!" Policisti po jednom, nebo po dvojcích, nebo po trojcích, nebo... To je jedno, prostě opustili místnost. „Hej Sihréne, nechtěl by ses podívat na takovej novej seriál, co jsem našel?" Hák se ptal Sihréna. „A o čem je?" „No to nevím, ale je to zas něco britskýho a slyšel jsem, že to je bomba. Tak co, chtěl bys?" „Jasně že jo. U mě nebo u tebe?" „U mě, nechci ti omylem zavirovat pécé." „A jak že se to jmenuje?" „Utopia. Zní hustě, co?" „To jo, tak kdy?" „Zejtra? Dneska už něco mám." „Tak zejtra po práci, ještě něco mám." „Taky." „Tak se měj." „Ty se taky měj, samozřejmě dobře." „Budu se mít dobře." „Já taky." „Tak ahoj." „Aoj." S tímhle se rozešli. Sihrén si sbalil svých šest švestek, které ale neměl, takže si je nesbalil, a šel ke svému domu. Pospíšil si. Doslova běžel. Sprintoval. Letěl. Valil se. Dělal spoustu jiných synonym k běhání. Lidé se na něj dívali. Ale to už se stává. Doběhl ke své schránce. Odemkl ji svým klíčem a... Nic v ní nebylo. No tak, rychle, čím dříve se to doručí, tím dříve to může přimíchat a tím dříve může být doma. Čekal, kolem procházela spousta lidí, ale pošťák nikde. Jak už je to dlouho co čeká? 5 minut. Jenom 5 minut. Víte, když jste nabuzení adrenalinem tak se vám špatně čeká, Sihrén by už nejradši běžel k laborce a zaměnil důkazy. Je tamto poštovní vůz? Ne, to je jen náhodná modrá dodávka. Jak si vůbec dovolují mít takovou barvu auta? Takovou barvu má vlastně TARDIS. To jo, to má. Kolik minut? Už 10. Deset (10), X nebo VV minut už uplynulo a pošťák stále nikde. Zatracená Česká pošta. Támhle? Je to on? Ale není. Ale je. Ale není. Ale je, jde přímo sem a má přesně takovou uniformu, jako pošťák. Přišel a začal strkat různé obálky. „Dobrý den, nemáte něco pro Sihréna Fritzgeralda?" „Dobrý den a ano, mám. Jste to snad vy?" „No ano, můžu to převzít?" „Samozřejmě, tady dejte podpis a nějáký doklad máte?" „Podívám se." Sihrén se podíval do levé kapsy, kde měl odznak. Nahmatal ho ve své obrovské kapse a vytasil ho na pošťáka. „Podívejme se, ano ano, to sedí. Teď jenom podpis prosím." „Nemám pero." „Aha, tak tady máte moje." Pošťák mu podal pero, bylo modré a bylo na něm vtisknuté logo firmy, roh, nevím, jestli lesní nebo jaký, prostě roh. „Díky." A Sihrén se jal podepsat. Trochu se mu třásla ruka, ale vyšlo mu to. „Tak tady to je, hezký den." „Vám taky." Vytrhl mu balíček a utíkal. Utíkal, no vlastně utíká, nebo bude utíkat. Prostě utíká. Utíká s balíčkem. Přichází do laborky, to už zastavuje. Laborka je naštěstí napojena na policejní stanici, takže se tam Sihrén může dostat. Uvnitř bude možná maximálně tak Dalton, strká všude svůj nos, a Konor. Ale to by nemělo nic být. Karavan a Foren byli taky doma. Na analýzu krve museli povolat doktora, né chemika nebo antropologa. Samozřejmě, takový doktor nemá času nazbyt, takže přijde až příští den. Prý musí jen udělat nějakou operaci, ale zítra nic moc nemá. Sihrén přichází dovnitř. „Hej Sihréne, co ty tu děláš?" A kurňa, to je Čéra. „Hej Čéro, jen si potřebuju něco přepsat na počítači, mám tam chybu." „Tak to jó no." Prochází dovnitř, k počítači ale vůbec nejde. Jde chodbou a okolo vyslýchací místnosti, odkud jde slyšet křik. „Tak mi už řekni o těch vašich kamarádičcích!" „Já nebudu mluvit." „Ale no tak!" Jde dál, kolem zadržovacích cel, teď tam asi sedí Pavouk, Obojživelník, Sovák a Srstík a nadávají na justiční systém. To, co dělá teď rozhodně žádná justice není, ale co jiného má udělat. Už je u laborky, otevírá dveře a... otevírá dveře a... nikdo nikde, výborně. Kolem něj se rozprostírá forenzní laboratoř ve vší své forenzičnosti. Vlastně normální chemická laboratoř se stolem pro analýzu kostí. Na jednom stole byli vzorky krve a různých jiných tekutin z auta. Co tam tak všechno mohlo být, Sihrén se při té představě znechutil. Teď by měl rozbalit krabici, ale je tu problém. Krabice je zalepená izolepou. Samozřejmě, že jí může roztrhnout, ale to by udělal nepořádku a v takové laboratoři by to hned bylo vidět. Co by tady mohlo tak být? Že by skalpel? Otevírá různé šuplíky a kabinety. Tady to je. Skalpel jako vyšitý, i když se skalpely nešijí. Bere ho a řeže jak do mrtvoly. Krabice se řeže rychle a on se dívá dovnitř. Vidí bublinkovou fólii a v ní chemický tentononc s krví. To bude ono. Vytahuje ho a pokládá opatrně na stůl. Neměli by si ničeho všimnout, ne? Žádné stopy nezanechal. Bere si svoji krabici a odchází z místnosti, nechávaje skalpel na stole.