Monstra z Vysočiny

Kapitola 5 - domeček

 „Tý jo, hustě to udělal, to musel být asi pod vlivem, co?" „Jo, ale líbí se mi to, asi to i začnu číst." Gustav a Václavoměj konverzovali cestou domů, bylo už kolem 9 hodin večer. Zbytek dne si prohlíželi různé články, které napsal Hugo. „Supr no, hele, nevíš, ve kterém čísle to začal psát? Ať to potom máme jednodušší na vyhledání." „No, začal psát, když nastoupil do redakce." „Aha, jasně. To bylo kdy?" „Hmmmmmm." Gustav přemýšlel. Bylo to už docela dlouho co přišel do redakce Elektrického výboje s nabídkou příběhu na pokračování. Šéfredaktor ho nejdřív moc přijmout nechtěl, ale potom co si přečetl prvních pár kapitol, ihned ho přijal. Od té doby tam pracoval. „Nevim, zeptáme se archiváře zítra." „Jó, to zní jako plán." Archivář si snad pamatoval všechno. Byl asi nejdéle člen redakce, teda až na šéf redaktora. Pamatoval si dokonce i nějaký Kruxův incident, prý něco s upírama a příjmáním eucharistie pod dvojí způsobou. Krux, to byl zase teolog redakce, psal články o teologii. Normální docela, ale když se opil, to bylo něco jiného. „Nevíš, kde byl dneska ten Krux?" „Nevim hele, říkal něco o polorozpadlejch, gotickejch kostelech. Nevim co to je ale, neposloucham hiphop." „No jo no. Á, už jsme tady, tak asi ahoj, uvidíme se zítra." „Tak čau, měj se hezky." „Ty taky, papá." Václavoměj zabouchl dveře a vydal se ke svým domovním dveřím. Chvilku se díval, jak zápasil s klíčovou dírkou, a pak odjel.

Gustav dojel před svůj domeček a zaparkoval. Byl to super domeček. Vylezl z auta, zamkl ho a šel k domečku. Zamkl opravdu to auto? Radši to zkontroluje. Jo zamkl. Šel ke dveřím a odemkl je. Přišel dovnitř. Na večeři si vzal rohlík, ale tentokrát se šunkou, poslední šunkou, neměl totiž sýr, zítra bude muset jít nakoupit. Vzal si k tomu ještě pomerančový džus a zapnul na televizi reprízu desáté epizody seriálu Comeback. Potom asi šel spát nebo něco, já nevim.

DALŠÍ DEN

Pardon, že jsem to tak zakřičel. No každopádně, Gustav se probudil ze spánku, protože z čeho jiného by se budil. Bylo 8:00, jeho normální čas vstávání, jak o víkendu, tak i o všedních dnech. Dal si na snídani chleba s medem, došly mu totiž rohlíky. Pak si vyčistil zuby, měl by koupit i nový kartáček, tenhle měl už tak 16 měsíců. Nakonec se oblékl. Venku byl hezký, jarní den, takže si na sebe vzal jen černo-bílé palmové tričko, na to černo bílou mikinu, černé rifle a nějáké černé boty. No a jel do práce svou ojetinou. Sice to auto bylo staré, ale fungovalo dobře. Mělo tyrkysovou barvu, model: Tonda a značka byla Časeč. Divné jméno, víc by se hodilo třeba Časač, to by pak byl palindrom. Mám rád palindromy. Jsou prostě takové, dobré. Třeba nepotopen je palindrom a zní drsně, což se mi líbí.

Ale to je jedno, protože Gustav zrovna zastavil před domem od Václavoměje. „Ahoj." „Čau." „Jak ses vyspal?" „Ále, šlo to, jak ty?" „Dobře. Po tobě nešel ten přízrak?" „Ne, šak ten kumbál nikdo neotvíral ne?" „Asi ne." Nastalo ticho. Někde kolem Coopu přelomil Gustav ticho. „Víš jak jsou palindromy?" „No vím no, co s nima?" „Znáš nějáké?" „Počkej zkusim vzpomenout." Zas chvíli ticho. „Už vim: Jelenovi pivo nelej. To je palidnrom co? A je v něm pivo, to ho ještě zlepšuje." „Zajímavý, nevíš co nám dneska dá za práci Šéfredaktor?" „No, myslim že nějakej rozhovor s fotkama tentokrát, včera sme to asi beztak dle šéfise měli jedoduchý." „Co se dá dělat no."

Gustav zajel se svým autem do garáže a s Václavomějem vystoupili, protože to je to co se po zaparkování většinou dělá. Rozhlédli se kolem, ale šéfis nikde. „Kde by jen mohl bejt?" „Co hledáte vy dva? Václavomějovy pilulky?" „Mohl by jsis z Václavoměje furt neutahovat?" „A co? Vždyť je to vtipný." „Ty vole, není to vtipný, nikdo se netlemí! Jak by se ti líbilo, kdybych ti furt dokola říkal průměrný pisatel článků?!" „Nic lepšího nevymyslíš?" „JO! Jen potřebuju čas ne? Dělám kvalitní věci na rozdíl od tebe a tvojejch článků, které jsou z většiny jen to, co chce abys napsal Šéfis!" „Nějak ses rozzlobil, hehe." „Prosimtě Kašpare, přestaň." „Hmm? Tak jo." Kašpar se otočil k odchodu. „Jo, a ještě: Šéf mi řekl že vám mám říct že máte jít udělat rozhovor a fotky s Kapitánem na téma: Jak se včera popral." „Díky že jsi se umoudřil." „Není zač." „A-A-A-A máš se mnou nebavka, idiote!" „Taky jsem rád že jsme ve stejné redakci. Pápá." Řekl Kašpar a odešel do pracovní místnosti, zavírajíc za sebou dveře. „Já ho fakt jednou zabiju. Idiot jeden." „No je to těžký, když ty se hádáš často a on se hádá rád." „Já se nehádám často, Gustave, a pokud jo, tak je to proto, že mám recht, jako třeba teď." „Já ti jen říkám, že se nesmíš nechat vyprovokovat." „Ale dyť to nejde." „Aspoň to zkus." „Tak jó." Gustav a Václavoměj se navzájem dívali do očí. „Jedem?" „Jedem." Jedou. Gustav popadl klíče od náhodného služebního auta číslo 16. Odemkl a oba naskočili dovnitř. „Kde myslíš že bude?" „Eh, asi na hřišti v jeho kanclu, jinak asi v cele." „Zní logicky, jedem." A vyjeli rychlostí 20 km/h. To je taková bezpečná rychlost na výjezd z garáže. Pak samozřejmě jeli rychleji, ale kolik teď neřeknu, to by po nich šli bezpečnostní státní složky. No každopádně, od redakce do fotbalové arény to byla dlouhá cesta, takže jim to chvilku trvalo.