Monstra z Vysočiny

Kapitola 1 - Kůl příroda

 Parta jela autem po silnici. V autě nikdo nemluvil, nebylo o čem. Vysočina byla zajímavé místo. Byla to tak středně vysoká hora, ale zvláštní byla příroda. Hora totiž byla nepředstavitelně zalesněná. Byla zalesněná tak moc, že pod stromy ani nebylo světlo. Lesem vedla jen jedna cesta. Taková normální horská cesta, není nic moc, ale nikdo nikdy nic lepšího stejně nepostaví. Nahoře se zase hezky vyjímal srub s rozhlednou, jediná větší mýtina na celém kopci. Byli tam. U úpatí hory. Začali se domlouvat, kde udělají fotky a tak. Klasická diskuze dvou fotografů a jednoho starosty. „Tak, pár fotek uděláme tady a pak vyjdem na vrchol a uděláme pár fotek tam a na rozhledně". „A neušpiním si, kolegové, oblek?" „Ne nic si nezasviníš, teď udělej nějáké pózy, abys vypadal hezky nebo něco". Tak Václavoměj a Gustav udělali několik fotek, nějáké s bleskem a některé bez něj, bylo to docela jedno, protože byl zrovna den. „Tak jo, jdem nahoru na horu," řekl Gustav. „Dobrá, tedy pojďme". A tak šli nahoru. Cesta nahoru je vlastně strašně na nic. Všude je strmá, je na ní spousta kamenů a dalších věcí a taky se občas ani nedá sledovat, kam jde. No a nejhorší je, když se vám chce na Vysočině na záchod a někdo je kolem a to z jednoho prostého důvodu: stromy jsou štíhlé a tak jde v lese vidět na dlouhou vzdálenost. Musíte jít tak 40 metrů, abyste měli soukromí, což může být nebezpečné protože se můžete jednoduše ztratit.

No a právě se na záchod chtělo člověkovi s tou nejhorší navigační schopností, nikomu jinému než pánu starostovi. „Ale to snad ne," už hučel Václavoměj. „Já se fakt omlouvám, ale tomu se prostě nedá zabránit, je to úplně jako v naturalistických knihách". „Tak co kdybyste zašel jen tak 5 metrů od cesty a my se nebudem dívat, to se neztratíte ne?" nabízel Gustav kompromis. „Tak dobrá." No a asi víte, jak funguje chození na záchod. „Už jsem hotov, Pánové, můžeme dál... Pánové?"

„Hej Gustave, nevíš kde je starosta?"„On tu není? Vždyť jenom šel na 5 metrů." „Tý vogo, neříkej mi, že se ztratil." „Jsem hned tady, díváte se na špatnou stranu!" „Á-aha, tak zas půjdem?" „Samozřejmě. Nuže?" A tak šli dál, už jim zbývala tak šestnáctina kopce. „Hej Gustave," řekl Václavoměj šestnáctinohlasem, „Jak se ten starosta při močení dostal na druhou stranu?" „Hele, fakt nemám tušení, asi jsme si jen spletli strany. Měli jsme nějáký zatmění mozku nebo tak." „Hm, si jo." A už byli tam. Tam jakože nahoře na hoře. Byl odtamtud překrásný výhled. Šlo vidět celé město. Šla vidět redakce, obecní úřad, nemocnice, policejní stanice, na čarodějnické hranice a taky pranice. Pranice před obecním úřadem. Asi nějáká přízemní politika, jiným názvem politika fotbalu, protože fotbal se hraje na zemi. Včera byl asi zápas a někdo vyhrál, ale ještě hůř, někdo prohrál. A každý ví, jak to u fotbalu pak chodí, když se to stane. Někdo se naštve. Naštvaný byl teďka i Václavoměj: „Odkdy je ta zpropadená rozhledna placená?! O tomhle mi nikdo neřek!",,Můžu klidně zaplatit já," nabídl se starosta. ,,A půjde to z rozpočtu, co?!" „Nó onó.....". „Hele Václavoměji, prostě to zaplatí, dobře?" „Jó jó." „Tak dobrá tedy, kolik to bude?"„16 korun na osobu." „Tady máte." „Tak pojďte dál." Už šlapali nahoru na horskou rozhlednu. Rozhledna byla taková průměrná, ještě byla ze dřeva a kamene, ale byla pevná plus nešlo vidět přes podlahu dolů. „Tak, tady dáme pár fotek a pak si můžem dát něco na oběd v chatě." „Dobrá, to zní jako plán, jaké pózy bych měl dělat?" „To je mi vůplně jedno, já už chci na voběd," odsekl Václavoměj. „No třeba nějáké, díky kterým vypadáte chytře, rozumně a spravedlivě a tak." „Třeba takhle?" „Áno, ano, přesně tak." Foťáky párkrát cvakly a občas i bleskly, přestože byl stále den a bylo dofoceno, teď už si mohli zajít na oběd.