Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.4 - Grindelwald vzpomíná

Jestli se domníval, že mu vyříznutí srdce z hrudi toho nečara jakkoli pomůže, že mu to snad vezme tu nesnesitelnou tíhu z vlastní živoucí pumpy a nechá ji magicky zmizet, pak musel nejspíš být blázen. Sentimentální, naivní blázen, který strávil až příliš času myšlenkami na Albuse Brumbála. 

Vlastně to bylo ještě horší, když otíral zakrvácený nůž do hnědého kapesníku a zamyšleně hleděl na díru zející ve vojáčkově hrudi. Působila tak jaksi nepatřičně a Gellert se přistihl, že stejnou prázdnotu najednou cítí sám v sobě. Jako kdyby to srdce, ten tlukoucí důkaz toho, že je stále ještě živoucí bytostí, vyřízl namísto jemu sobě. 

Kysele si odfrkl a nespokojeně se svalil na prašnou zem vedle mrtvého Němce. Čištění nože nakonec vzdal, pouze ho ledabyle odhodil do udupané trávy vedle sebe, a prostě tam jen seděl. Nohy zkřížené před sebou, záda nepřirozeně zkroucená, bílé vlasy nechal spadat nepřehledně podél obličeje a snažil se za nimi schovat svůj naprosto zoufalý výraz. 

Bylo jedině dobře, že Mariusovi nedovolil, aby zůstal. Nepotřeboval, aby znovu začal s tou svojí písničkou, jak ho Albus oslabuje, jak by se ho měl co nejdříve zbavit. Věděl moc dobře, že má pravdu. Věděl, jakou moc nad ním Brumbál drží, ačkoli od toho osudného léta uplynula už skoro věčnost a on se celé ty věky snažil sám sebe přesvědčit, že to nebylo víc než manipulace. Pouhý trik, aby toho mladíka, co ho ke svému překvapení našel na místě, kde by to jeden čekal nejméně, získal na svou stranu. 

Jenomže tomu tak nebylo, že? Mohl si namlouvat, co chtěl. Mohl sám sebe přesvědčovat, že k nikomu nikdy nic necítil. Mohl Albusovi tvrdit, že k němu nikdy nechoval žádné city kromě respektu, ale co z toho? Oba věděli, kde leží pravda. Toho léta v Godrikově Dole, když byli oba ještě moc mladí na to, aby chápali svět, a přesto byli mnohem moudřejší než kterýkoli z jejich vrstevníků, se toho mezi nimi událo tolik, že... Už jenom ta vzpomínka na to bolela. 

Gellert si dobře vzpomínal na ten osudný okamžik, kdy se museli v takovém spěchu odloučit. Když se mezi nimi tehdy strhla ta hádka, když proti sobě obrátili své hůlky a všechny sliby, které si dali, se rozplynuly v prach, byl jako omámený. Šok zaplavil celé jeho tělo a když z domu pod náporem Albusova žalu a Aberforthova vzteku utekl, nedokázal se ještě několik hodin zmizet úplně. Sbalil si věci a pak oba bratry sledoval skryt zastíracími kouzly zpovzdálí. Jak oplakávají svou mladší sestřičku, mladou Arianu, a jak se k nim připojila teta Batylda. Sledoval to všechno, svůj cestovní batoh přehozený přes jedno rameno, bělostné vlasy spadající do ještě chlapecké tváře a obličej snad poprvé zbrázděný skutečnou a hlubokou lítostí. Takovou, jakou ještě nikdy ve svém krátkém životě necítil. 

Bolelo to, když se konečně donutil otočit na patě a přemístit se z toho prokletého místa pryč. Nedovolil si už další pohled do Albusovy tváře. Nestačil se pořádně rozloučit s tetičkou Batyldou. Nenechal po sobě nic kromě několika knížek a své staré korespondence s Albusem Brumbálem, kterou neměl to srdce vzít si s sebou. 

Věděl, že mu Batylda psala dopisy. Dožadovala se odpovědí, chtěla vědět, co se stalo. Bála se, že se mu událo něco špatného. Nechápala proč zmizel tak náhle, ale nebylo hloupá a rychle jí došlo, že to mělo co dočinění se smrtí Ariany Brumbálové. Nedokázal jí na její dopisy odpovědět. Četl je, schovával si je, ale nikdy se jí už neozval. Ani do Godrikova Dolu už se neodvážil. Možná to bylo hloupé. Určitě to bylo hloupé. Ale kdyby do té prokleté vesničky jen vkročil... ne. Nedokázal by to. Musel by ji potom zničit a na to v ní žilo až příliš kouzelníků a čarodějek. 

A tak se od Británie držel dál. Nikdy do ní znovu nevkročil, pokud to nebylo nutné, a raději do Londýna posílal Malewskiho nebo kohokoli, kdo byl zrovna po ruce a on mu věřil dostatečně na to, aby mu tu cestu svěřil. 

Jak tak seděl na studené zemi, kolem stále ještě kvílela meluzína a z dálky se ozývalo první hřmění, musel se ušklíbnout. Nad tím, jak neskutečně času od toho nezapomenutelného léta uběhlo. Nad tím, jak neskutečně patetické to všechno bylo - Brumbálovy city k němu, všechny ty vzpomínky, jeho city k Brumbálovi a vlastně všechno. 

Mohli jsme mít celej svět, Albusi. Mohli jsme mít celej zatracenej svět, ale tys musel nechat svoji morálku, aby to všechno zkazila, problýsklo mu hlavou a nad tou ironií se musel pousmát. Protože to byla právě Brumbálova morálka, která ho ta bavila. Jeho smysl pro zodpovědnost a pro spravedlnost. Jeho naivní mladické sny, které mu zůstaly i po těch letech. 

Jak se hřmění přinášející sebou první opravdovou bouřku toho léta blížilo, Gellert Grindelwald se rozesmál. Vlasy mu při tom vlály ve zdviženém větru a tvář osvětloval měsíc v úplňku, takže mu víc jak kdy jindy vystupovaly lícní kosti. Působil dojmem člověka, co konečně odhodil všechny zábrany, vykašlal se na přetvářku a dal průchod čirým emocím. Působil dojmem šílence, kterému už pranic nezáleží na světě. Působil přesně tím děsivým dojmem, kterým působil vždycky. Jenže tentokrát mnohem, mnohem zlověstněji.

Možná to bylo právě tady po boku mrtvého vojáka, kdy Gellertovi skutečně došlo, kam tohle celé směřuje. Možná to bylo právě tehdy, kdy si plně uvědomil, že se s Albusem velice brzy zase uvidí. Bylo to právě tady, kde Gellertovi Grindelwaldovi došlo, že pozvednout hůlku proti Albusi Brumbálovi nebude ani zdaleka tak jednoduché. Koneckonců, vždycky si byli rovni. Gellert mohl být tím, kdo Albuse v přátelských soubojích přemáhal častěji, už tomu jsou ale dlouhé roky. Časy se mění a Gellert měl pocit... měl pocit, který se stále ještě bál vyslovit nahlas.

****

Poznámka autora: 

Musím se přiznat, že mi tihle dva konstantně lámou srdíčko. Celý jejich vztah je jedna velká tragédie a když se člověk dívá na různé edity, různé fanarty a čte různé fanfikce, je to opravdu smutné.

Co myslíte? Dojdou nakonec Albus s Gellertem svého happyendu? Nebo skončí stejně tragicky jako v kánonu? 

A viděli jste nová Fantastická zvířata? Co na ně říkáte? 

Rozhodně mi nechte svoje názory/postřehy v komentářích! <3