Cruel (HP, FF)

Kapitola 3.15 - Relikvie smrti

Už zase stál nad tou prokletou myslánkou. Sledoval, jak se v ní kroutí stříbřité vzpomínky, které do ní před chvílí vložil, ale ani tentokrát se do jejich víru příliš nehnal. Věděl, že jakmile zažije tuhle konkrétní znovu, nebude cesty zpátky. Ne, že by jí snad teď bylo. Na to se do celé té záležitosti až příliš složitě zapletl. 

Ne, ani teď nebylo úniku, to věděl až moc jistě. Jakmile se ale v myslánky vynoří, bude se muset vydat za Gellertem a celé to skončit. Trvalo to už o několik desetiletí déle, než mělo. Měl to utnout už v samotném zárodku - tehdy, kdy si poprvé uvědomil, co je jeho přítel za člověka. Neměl to nechat všechno zajít až tak daleko a bylo mu jasné, že všechny oběti Grindelwaldovy války si nese na zádech sám jako břemeno spředené z viny. 

Trhaně se nadechl a zatřepotal víčky. Jaká slabost se ho v tu chvíli zmocňovala - jako nějaká nemoc snažící se ho dostat do kolen. Dřív, než se mu nohy zcela podlomily, se rukama křečovitě chytnul okraje mísy a nepatrně s ní škubl. Pak zadržel dech a konečně do ní ponořil hlavu.

Padal vzhůru nohama. Chvíli mu hlavou problesklo, že by jeho problémy přece jen mohly skončit s tímto pádem. Místo toho, aby ale dopadl tvrdě na zem a zpřelámal si polovinu kostí v těle, zpomalil, překulil se ve vzduchu jako káča a nakonec dopadl oběma nohama měkce do trávy, jako by snad ani nic nevážil. 

Myslánka koneckonců nepatřila mezi obyčejné magické artefakty. Bylo neskutečně složité jednu získat, natož vyrobit, a na světě jich existovalo jen několik desítek kousků. Albus tu svou získal jako poděkování od jednoho z bývalých ministrů za své objevy v oblasti neprobádané dračí krve - nikdy nikomu nepřiznal, že její účinky ve skutečnosti probádali s Gellertem toho osudného léta. 

A když už zmiňujeme jeho - po prašné cestě se vesnicí procházeli dva chlapci. Oba s obličeji ošlehanými sluníčkem, jak celé dny trávili na polích a lukách a snili o lepším světě. Ruku vloženou v ruce toho druhého. Jeden s vlasy zlatými, jako kdyby se jednalo o svatozář, druhý s hnědými kudrlinami příliš dlouhými na to, aby ho nešimraly v obličeji. Oba vypadali šťastně a zrovna o něčem náruživě diskutovali, zatímco mířili k místnímu kostelu a hřbitovu v jeho stínu.

Albus tehdy ještě nevěděl, kam míří. Gellert nicméně zářil radostí a celý se třásl nadšením, koneckonců, už týden ho napínal. Chtěl mu odhalit další ze svých tajemství. Další z tajů Gellerta Grindelwalda a skutečný důvod, proč se rozhodl své léto strávit zrovna v téhle odlehlé vesnici na konci světa a vlastně možná ještě za jeho okrajem. 

Profesor oba sledoval zpovzdálí. Stejně jako v minulých vzpomínkách, ani tentokrát nepotřeboval slyšet, co si říkají. Ta slova se mu vracela jako přívaly vzpomínek, které chtěl pohřbít hluboko na dně své lebky, s připomínkou krásných časů ale vyplouvala napovrch.

„Už jsi někdy slyše o Relikviích Smrti?" zatrylkoval Gellert, zatímco elegantně přeskakoval zídku. Co na tom, že jen kousek od nich stála napůl zrezivělá branka nezabezpečená ničím jiným než věnečkem ze sedmikrásek. Byl přece volný, mohl si dělat, co se mu zachtělo. A jestli se mu právě zachtělo přeskakovat zídky od hřbitova jako kamzík, proč by si v tom měl bránit?

Albus pozvedl tázavě obočí, zatímco se sám začal na zídku škrábat. Ona Gellertova elegance mu samozřejmě chyběla, takže při tom vypadal spíš jako neohrabaný opičák, v tu chvíli ho to ovšem netrápilo. Jeho nedostatek zkušeností s přeskakováním překážek mu totiž zaručil další z mnoha Gellertových dotyků, když mu přispěchal na pomoc a něžně ho chytil do náruče, než stihl Albus zaprotestovat. Jako by nic nevážil, přenesl ho až k nejbližšímu náhrobku, kde ho postavil s tichým smíchem na zem. Stejně lehce, jako když ho zvedal.

„Relikvie Smrti? Ty jsou přece v pohádce," ptal se pak zmateně Albus, zatímco ono překvapení vydýchával. 

Gellert se už mezi náhrobky sebevědomým krokem hnal dál. Očima přitom kmital mezi květinami posetými kameny, ve kterých byla vyrytá všemožná jména a hesla, nakonec se ovšem zastavil u jednoho zcela prázdného, porostlého plevelem. Na jméno už skoro nešlo vidět, hrob už na první pohled patřil mezi ty starší. Nejspíš v něm ležel někdo, jehož rodina se odstěhovala někam daleko, nebo na něho zcela zapomněla.

Albus se za ním hnal vyšlapanými cestičkami a snažil se při tom tvářit uctivě, neměl příliš dobrý pocit z toho, že se zrovna na hřbitově, posvátné půdě, chovají jako páreček nezbedů. Už už za to chtěl svého přítele také vyplísnit, to mu ale pohled utkvěl na šedém kameni a pusu zase zaklapl.

„Přiznám se, že jsem si nedělal příliš velké naděje, že tady něco najdu," vydechl zlatovlasý mladík skoro až uctivě. „Ale je to pravda. Všechno je to pravda, Albusi. Relikvie - nejsou to jenom pohádky."

Hnědovlasý přelétl pohledem po náhrobku, pak zamrkal na Gellerta a pak zase sklopil pohled dolů. Přiklekl si, aby odhrnul svlačec plazící se přímo v místech, kde mělo být vryto jméno nebožtíka ležícího v zemi pod nimi. Když následně odhrnul navalenou hlínu, zazářilo do letního slunce několik písmen. 

„Ignotus Peverell," přečetl šeptem a zvedl pohled ke Grindelwaldovi. „Peverell?" prohodil už normálním hlasem. „Jeho rodina patří mezi nejstarší kouzelnické rody vůbec. Ani jsem nevěděl, že je tady pohřbený. Co s tím mají společného?"

Gellert si přiklekl k nim a prsty skoro až zbožně přejel po kameni kdesi v místech pod jménem. Albus cestu jeho prstů sledoval a až teď všiml, že kromě jména je v něm vyryto ještě něco. Jakýsi symbol. Trojúhelník, v něm kruh a celý obrazec protnutý rovnou čarou. Mohlo jít o nějakou runu, Albus ji ovšem neznal, a tak zvedl zmatený pohled ke svému společníkovi, čekajíc na vysvětlení.

„Antioch, Cadmus a Ignotus byli tři bratři. Tři bratři," zopakoval poslední dvě slova a hleděl dlouze na Albuse. Kdyby nedřepěli ve staré části hřbitova a kdyby Gellerta už neznal, myslel by si, že ho chce políbit. V jeho pohledu se totiž skrývalo tolik vášně a tolik nevysloveného. 

Když ho teď jeho staré já pozorovalo, muselo se hořce pousmát. Poznával v pohledu těch modrých očí tu posedlost relikviemi. Viděl v něm tu maniakální potřebu je všechny najít a ovládnout. Tehdy byl ale příliš mladý a zamilovaný, aby to věděl. Tolik nezkušený a neotestovaný krutým světem.

„Tři bratři. A ty myslíš, že by to mohli být ti tři z té bajky?" mladý Albus teď taky šeptal, jako by na něho Gellert onu atmosféru něčeho velkého přenesl. 

„Já to, můj drahý Albusi, vím. Vidíš tenhle symbol?" kývl hlavou směrem k rytině, kterou s takovou láskou hladil. „To je jejich symbol. Je to taky erb Peverellových. Relikvie jsou skutečné."

Co Albuse donutilo tak rychle uvěřit, že je to všechno pravda? Netušil. Možná to bylo něco v hlase jeho tehdy už milence. Možná prostě jen chtěl věřit, že artefakty takových vlastností skutečně existují. Po těch slovech jenom zatajil dech a sám na hrob hleděl hodnou dobu v naprosté tichosti. Chvíli si sám sebe představoval, jak drží v ruce kámen vzkříšení a jak oživuje matku s otcem a jak se konečně může osvobodit od té svazující role nejstaršího bratra a živitele domácnosti. 

Konečně by si mohl dělat, co jen chce. Mohl by procestovat svět, získat všechno vědění, které mu nemohli předat v Bradavicích. Získal by nedocenitelné zkušenosti a když by se vrátil, mohl by přijmout nějakou práci na ministerstvu. A kdo ví, třeba by se jednou stal ministrem kouzel a mohl tak skutečně změnit kouzelnický svět k lepšímu. Mohl by prosadit zákony osvobozující kouzelníky od jejich pout, mohl by toho tolik dokázat! On, veliký Albus Brumbál, by se jednou mohl zapsat do knížek dějepisu jako velký a moudrý čaroděj. 

Ze zasnění mladého a bláhového kluka jej vytrhl vzdálený vrzot branky. Na hřbitov se začali trousit lidé po nedělní mši, aby zapálili svíčky za své pozůstalé a pronesli za ně tichou modlitbičku. Nemělo cenu dále zůstávat. Viděl, co Gellert chtěl, aby viděl. Probrat to mohli někde ve větším soukromí.

*****

Poslední vzpomínka. Psát za ně, když byli mladší, mě baví. Myslím, že až dopíšu tenhle příběh, vrhnu se do nějaké jednodílovky zase.