Je to láska?!

II

Uběhl týden od incidentu s Haďákem a mezi námi se nic nezměnilo. Možná jenom to, že se ještě víc nenávidíme.
Ovšem, za ten týden se toho změnilo hodně, například, musím zůstat v pavilonu plazů, začala jsem chodit s Albertem Polákem.
Vždy mi přišel jako namachrovaný debílek, ale ve skutečnosti je to milý, hodný a všímaví muž. Děla mě šťastnou. A doufám, že já dělám šťastnou jeho. Nikdy bych neřekla, že zrovna Albert si vybere mě. I když on neví, že vlastně jsem ta Sidonie Anna Novotná. Všichni ví, že jsem Anna Novotná.

Jako každé ráno jsem došla do práce o pět minut dřív, abych si stihla skočit na infocentrum pro kávu. Vzala jsem i Adamovi, i když pochybuji, že ode mě ho příjme. Vždy si dává klasickou černou kávu.

Došla jsem do pavilonu a k mému překvapení tady Adam nebyl. Tak jsem mu postavila kávu na stůl a šla dělat svoji práci. Zamést před pavilónem, uklidit želvám, dále dát všem plazům a mohla jsem jít v klidu na oběd. V tom přišel Adam.

,,Čau, jsem ráda, že jsi se tady taky ukázal. Tak já jdu na oběd." řekla jsem mu a pomalu se zvedala ze židle.

,,To nemyslíš vážně ne? V první řadě se snad postaráme o zvířata a pak může jít na oběd." Začal už pomalu zvyšovat hlas. Tak to pozor, na mě určitě znovu křičet nebude. To já nemám za potřebí.

,,Tak to už jsem dávno udělala, než ty jsi vůbec došel. Takže já jdu na oběd. Pak si skočím za holkami k žirafám." Oznámila jsem mu a s dobrým pocitem jsem odešla. Věděla jsem, že si to půjde hned zkontrolovat.

,,Věděla jsem, že to nevydržíš a podíváš se." Adam se jenom zasmál, tak jsem se na něj usmála zpátky a teď už opravdu šla na oběd.

Cestou jsem potkala Elišku s Anežkou. Samozřejmě se neprobíralo nic jiného než já a Haďák. Upřímně mě to už nebaví. Neslyším kolem sebe nic jiného než o mně a Adamovi. Proč nechápou, že teď chodím s Albertem, a tak to taky zůstane. Věřím mu a vím, že se mnou není jenom pro prachy.

,, Aničko, já na tebe nějak nechci doléhat, ale zebry si vykládají, že mezi tebou a Haďákem je to v poslední době jiné. Že i on se pomalu začíná zlepšovat." Řekla Anežka. Jak kdybych to neříkala. Pořád jenom Haďák. Ale že by se mě zeptali na Alberta to ne.

,,Anežko. Opravdu toho už mám dost. Chodím s Albertem. A ne s Haďákem. Navíc se mezi námi nic nezměnilo. Chová se ke mně tak jako vždy. Odměřeně a protivně. Žádná novinka. Zato s Albertem je to jak procházka růžovou zahradou. Chová se ke mně opravdu mile a vím, že mě opravdu miluje. A já jeho taky. A nechci to měnit. Takže vyřiď zebrám, že mezi mnou a Adamem nic není." Byla jsem už trošku ostřejší. Protože mě to fakt nebaví. Já ji dám, že zebry povídali.

,,Dobře, promiň. Nemusíš být hned výbušná. Chápu, že máš teď zalepený oči brýlemi. Ale nejsem si jistá, že Albert je pro tebe ta pravá polovička. Zasloužíš si někoho hodnějšího. Ale jak myslíš."

***

V odpoledních hodinách paní ředitelka Roklová vyhlásila stupeň nebezpečí s deštěm. Mají být nějaký větší srážky. Takže jsem se nabídla, že zůstanu v ZOO přes noc a kdyby byla potřeba pomoct se zvířaty, tak jsem k ruce. Albertovi jsem to samozřejmě vysvětlila. Měli jsem jít na nějakou oslavu či co, ale práce je práce.

Nastala desátá hodina večerní a srážky jsou opravdu silnější. Dívala jsem se na kamerách na všechny výběhy a na všechny zvířata. Sice některý přes noc zavíráme do vnitřních výběhů, ale pár jich zůstává i venku. A na těch pár venku jsem se dívala. Všimla jsem si, že u buvolů se něco děje. Jsou neklidní, přešlapují z místa na místo. Měla bych se tam jít podívat. Vzala jsem si na sebe bundu, a baterku do ruky. Vzala jsem to zkratkou k buvolům. Neměla bych tam lézt ještě když je počasí jaký je. Začala jsem pomalu na ně mluvit.

,, Ahoj, já jsem Anna. Už mě znáte. Vím, že se cítíte v ohrožení, ale od toho jsem tady. Jdu se podívat co se vám stalo." Když už jsem byla jednou nohou ve výběhu a druhou na půli cesty, tak mi na bahni podklouzla a já dopadla fakt špatně na ruku. Bolela. Mohla jsem se zvednout, ale buvoli zaregistrovali, že se děje ještě něco dalšího a začali běsnit. Zkusila jsem co nejrychleji utéct, ale na bahně mi to pořád podkluzovalo. Začala jsem mírně panikařit. Jestli se odtud nedostanu je po mně. Zabijí mě.

,, Sakra Anno co tam děláš?! Víš jaký je počasí. Takhle lozit k buvolům. Jsi tady snad první den." Ozval se najednou hlas přede mnou. Moc dobře jsem věděla kdo to je. A věděla jsem, že jestli mi pomůže, dostanu ještě větší bídu než teď. Samozřejmě oprávněně. Opravdu jsem tam neměla lézt.

,,Ukaž, podej mi ruku, vytáhnu tě. Ty tele jedno." Podala jsem mu mojí zdravou ruku a opatrně s jeho pomocí lezla nahoru. Zachránil mě.

***

Druhý díl je tady. Budu ráda za like a za okomentování.