(Art)lover

⁕ 01 ⁕

Remi nesnášel kreslit postavy.

Zkrátka mu to nešlo. A jelikož kresba postavy byla součástí přijímacího řízení na jeho vysněnou uměleckou školu, doteď nechápal, jak se na ni mohl dostat. Za talentové zkoušky dostal třicet pět bodů ze čtyřiceti a byl si téměř jistý, za co mu pět bodů ubrali.

O to bylo horší, když první hodina jeho vysokoškolského života byla právě figurální kresba. Nedokázal si představit, co ho čeká. Nikdy na žádnou uměleckou školu nechodil, v životě nekreslil postavu podle reálného člověka a něco mu říkalo, že to přesně budou dělat.

Tahle škola byla jedna z nejlepších široko daleko. Přece nemohli kreslit podle fotky na počítači.

Když přišel do studia, pevně sevřel své desky s výkresy a penál s tužkami a uhly. Rozhlédl se kolem, ale třída byla prázdná. Přesně jak plánoval. Vyšel si o čtvrt hodiny dřív, aby se mohl posadit jako první a případní příchozí se s ním dali do řeči, ne naopak. Tak by si snad mohl najít kamarády, protože kdyby to bylo na něm, do konce jeho studia by s nikým nepromluvil. Takový zkrátka byl.

Třída se začala postupně zaplňovat, ale jeho plán se trochu vymykal kontrole. Nikdo si nesedl ani blízko jeho místu, nikdo se s ním nedal do řeči. Slyšel, jak se lidi seznamují na druhé straně studia. Stáhl rty do úzké linky a sklopil pohled.

"Je tady volno?" uslyšel vedle sebe hlas doslova o pár sekund později. Když téměř vylekaně vzhlédl, uviděl usměvavého blonďáka, jak ukazuje na místo u malířského stojanu vedle jeho. Byl to první člověk, který se na něj tady v té škole usmál.

"J-jo," zakoktal a hned se za to proklel.

"Já jsem Tyson," řekl kluk a posadil se. Z tašky si začal vytahovat kreslící potřeby. "A ty?" koukl na Remiho.

"Remi," odpověděl. Srdce mu začalo bít o něco rychleji. Vždy byl ze seznamování se nervózní.

"Pěkný jméno. Takový umělecký."

"Um, díky."

Remi periferně sledoval Tysona, jak si připravuje věci. Do dvou minut se zaplnila i ostatní místa kolem něj, ale nikdo kromě Tysona se s ním do řeči nedal. Což znamenalo, že tenhle blonďák s brýlemi jako popelníky byl jeho jediná šance, aby tady měl alespoň nějakého kamaráda.

"Odkud jsi?" vyhrkl. Taky mohl vymyslet něco lepšího.

Tyson se na něj překvapeně podíval. Nejspíš od Remiho konverzaci nečekal, což se ani nedivil. "Odsud. Nedojíždím nebo tak. Ty?"

"Jsem na bytě s kamarády, co studují jinde. Bydlím tři hodiny odsud."

Tyson přikývl. "Líbí se ti tady?"

"Přistěhoval jsem se teprve před pár dny. Nestihl jsem to tu úplně prozkoumat," přiznal.

"Můžu ti to tady kolem ukázat," usmál se a Remi zkameněl. Z odpovědi ho ale vysvobodil profesor McMillan.

Vešel do studia a všichni kolem ztichli. Šlo vidět, že respekt ho doprovázel úplně všude. Remi o tomto člověku už hodně slyšel. Dokonce byl i na jeho výstavě. Vernon McMillan kreslil ty nejhezčí figurální postavy, které kdy viděl na vlastní oči.

"Vítejte v novém akademickém roce. Ve vašem prvním akademickém roce," promluvil, když došel doprostřed místnosti, kde byl stupínek jako by to byl základ pro nějakou sochu. Postavil se doprostřed. "Rád vás všechny vidím. Protože je mi jasné, že na konci roku vás tady zůstane stěží půlka."

Remi nasucho polkl. S jeho příšernou figurální kresbou to bude nejspíše právě on, kdo to vzdá.

"Tohle je kurz figurální kresby, jak všichni jistě víte. Další hodinu začneme se základy, první hodinu většinou zjišťuju, co v sobě máte. A tak vašim úkolem bude kreslit model, který se k nám za chvíli připojí. Budete mít tři minuty na nakreslení každé pózy. Berte to jako takové zahřátí. Na konci prvního semestru na to budete mít už jen pár sekund."