(Art)lover

⁕ 35 ⁕

Nico de Vuego.

Remi hleděl na jeho portrét ve své učebnici. Tak tohle je ten člověk, který mu nakonec Elliota sebere a Remi mu za to ještě poděkuje, protože pro Elliota to bude možnost, o které se mu doteď mohlo jen zdát.

Nechtěl dělat ukvapené závěry, ještě to místo nedostal a do jeho absolvování zbývaly ještě tři měsíce. Uvědomoval si ale, jak obrovskou šanci má. Elliot si to také sám uvědomoval. 

Možná to bylo dobře. Remi od začátku věděl, že nebudou spolu napořád. Bylo to sice jeho nejšťastnější období v životě, ale věděl, že nejpozději jeho vlastním absolvováním vysoké to skončí. Vrátí se domů. Bude dělat to, co se od něj očekávalo, aby potěšil svou rodinu. Byl jim neuvěřitelně vděčný za to, že ho nechali studovat umění, i když se jim to moc nelíbilo. Musel jim to po škole oplatit. 

Pokaždé, co Elliota viděl, mu poskočilo srdce. Jednoleté výročí spolu oslavili tak, že si zašli na večeři (což zas tak dobrý nápad nebyl, když se museli chovat jako nevinní kamarádi) a pak jeli k Elliotovi, protože měl prázdný celý dům. 

Až tam se Elliot rozhodl promluvit o jejich situaci. Poprvé od toho, co jim Elliotův otec oznámil, že Nico de Vuego přijede k nim do školy. "Remi?"

"Hm?"

"Víš, že jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, že?"

Remi překvapeně vzhlédl. Byli v kuchyni, bylo skoro jedenáct večer a uvědomili si, že mají vlastně zase hlad, a tak si připravovali něco malého. "Děje se něco?" zeptal se.

Elliot si povzdechl. "To mi řekni ty. Vím, co tě neustále v hlavě straší. Je mi to jasný."

Remi sklopil opět pohled k napůl nakrájené paprice. Pokračoval v práci. Nevěděl, co říct, jak začít. Elliot krájel zase rajčata, ale v tu chvíli nůž odložil, přešel k Remimu. Zezadu ho objal, položil mu bradu na rameno a zavřel oči. 

"Nechci tě přemlouvat," zašeptal. "Nechci ti tady tvrdit, jak všechno bude v pořádku, když nevíme sami, co přijde. Je možný, že to místo dostanu. Je možný, že když ne, chytnu se někde jinde. Taky je ale tady ta možnost, že zkrátka zůstanu tady. Samozřejmě je možnost, že ty zase někam odjedeš příští rok po absolvování. Nevíme." Jeho stisk kolem Remiho pasu zesílil. Remimu se chtělo téměř brečet. "Ale co kdybychom na to ještě nemysleli? Dvacátý čtvrtý květen, to je ten den, kdy se můžeme začít strachovat." To bylo datum Elliotovy absolventské výstavy. 

Remi také odložil nůž a v Elliotově náruči se otočil. Jejich obličeje od sebe byly milimetry. "Nemůžu na to přestat jen tak myslet," přiznal se tiše. 

"Já vím. Ale zkus to, prosím. Nechci, aby ti pohled na mě způsoboval akorát to, že se budeš bát budoucnosti," odpověděl Elliot. A bylo to to nejpřesnější, co kdy řekl. Remi se bál budoucnosti, Elliot zase své minulosti. Pro ně oba by bylo nejlepší, kdyby zkrátka žili v přítomném okamžiku. A to se momentálně více dařilo Elliotovi, protože když byl tolik zaměstnaný svými absolventskými pracemi, téměř nestíhal myslet na Michaela. 

Remi se mu podíval zpříma do očí. "Pohled na tebe mi akorát způsobuje to, že si říkám, jaké mám štěstí," odpověděl a tím byla krize zažehnána. A taky přišli o druhou večeři, protože v moment, co Elliot spojil jejich rty, jejich myšlenky byly úplně někde jinde. 

Hned na druhý den doma si ho odchytila zase Vanessa. Posadila si ho na sedačku v obýváku, zamračila se na něj a začala: "Nina mi řekla, že s ní Elliot mluvil, že jste spolu mluvili o tom, co s vámi bude, a ty si zase hraješ na depresi."