(Art)lover

⁕ 41 ⁕

"Mluvil jsi s Remim?"

Neviděl svého tátu tři měsíce a i přes to tohle byla jeho první otázka, když ho v přístavu uviděl. Necítil se kvůli tomu špatně. Momentálně měl priority jinde. 

"Taky tě zdravím, synu," odpověděl pobaveně jeho táta a objal ho. Elliot netrpělivě čekal, až ho zase pustí.

"Tak? Mluvil?"

Jeho táta si povzdechl. Naznačil mu, ať se dají do chůze. "Nechceš si o tom promluvit později? Nechceš mi třeba první říct, jak se tady máš?"

"Tati, Remi mi neodpovídá. Ani nevím, jestli je v pořádku. Řekni mi alespoň, že žije, proboha."

"Žije. A mluvil jsem s ním. Přesně jsem se ho zeptal na to, cos chtěl."

Elliotovi od Remiho nedošel jediný dopis. Nečekal to. Nevěděl, co se stalo. Nejprve si myslel, že se třeba jeho dopis někde ztratil, a tak poslal druhý. Když mu neodpověděl ani na ten, zkusil to přes tátu. Ať Remiho najde, ať se ho zeptá, jestli mu dopisy chodí, případně proč neodepisuje. A přes všechny otcovy výmluvy, že až bude mít čas Remiho nahánět po škole, zeptá se, se konečně něčeho dočkal. 

"A co říkal? Přišly mu ty dopisy?"

"Přišly," přikývl jeho táta. "Oba. Četl je. A je mi to líto, Elliote, ale odpovědi od něj se nejspíš nedočkáš. Říkal, že být s tebou kontaktu, když jsi na druhé straně planety, je pro něj až moc bolestivé a lepší pro něj je, když mu psát nebudeš. A on tobě."

Elliotem ta slova otřásla. Tohle se ani trochu nepodobalo tomu, co si slíbili. Slíbili si, že si budou v rámci možností psát, že zůstanou v kontaktu. Že na sebe nezapomenou. A teď mu jeho otec říkal, že to přesně Remi chce? Na něj zapomenout?

"T-tohle říkal? Fakt?" zeptal se koktavě.

Otec si vzal ze země kufr. "Proč bych ti lhal? Chci pro tebe jen to nejlepší. A Remi jistým způsobem taky. Chce, aby ses soustředil na práci. S Nicem máš neuvěřitelnou šanci uspět," pousmál se.

Elliotovi ale do smíchu vůbec nebylo. Nezvládl se na vlastního tátu ani usmát, i když ho tak dlouho neviděl. Tři měsíce to byly od toho, co se s Remim rozloučil, co ho naposledy držel v náruči, co slyšel jeho hlas. Co se nutil pracovat, i když by jeho hlava jen myslela na Remiho a důvod, proč mu neodpovídá. 

A tady ho měl. Remi už s ním mluvit nechtěl. 

Chápal, že to pro něj muselo být těžké. Ale to pro Elliota taky. A doufal, že když už se přestěhoval do Ameriky a do země, kde nikoho neznal, bude mít alespoň Remiho, i když jen v podobě dopisů.

Jeho táta doplul večer, a tak ho Elliot jen doprovodil na hotel (kde měl bydlet, dokud si nezařídí byt) a vydal se směr jeho nový americký domov. Bydlel přímo v budově, kde bylo všechno - celá Nicova škola, všechny ateliéry, Nicův vlastní byt i dokonce galerie v přízemí. On sám měl pro sebe jeden pokoj, v sousední místnosti Takumi, druhý student Elliotova ročníku, kterému bylo místo nabídnuto. Byl z Japonska a mluvil hodně lámavou angličtinou, ale domluvili se. 

Na pokoji se vyvalil na postel a tupě zíral do stropu. Chtělo se mu brečet. Chyběl mu jeho starý život, chyběl mu Remi. Nevěděl, jestli je na něj naštvaný nebo ne, byl jen zkrátka strašně zmatený. 

Ale k jednomu to opravdu vedlo. Elliot se začal soustředit na práci. Pracoval ve dne i v noci, kreslil, modeloval, vždy následující ráno přišel za Nicem s něčím. Předtím chodil jednou týdně. 

A ze začátku měl Nico připomínky. Nebyl to nepříjemný chlap, opravdu se staral o to, aby pod jeho dozorem vznikli ti nejlepší sochaři. Vracel Elliota i s těmi nejvíce titěrnými detaily, dokud jich nezačalo ubývat. V prosinci vyhrál soutěž. Dostal pěkný balík peněz. Použil je na lepší materiály, pořídil si obří blok mramoru, do kterého chtěl začít tesat své životní dílo. 

Nepotřeboval lásku. Stačilo mu studio a umění. Jeho srdce bylo zlomené už dvakrát a stejně věděl, že potřetí by to už nezvládlo. Cítil se sice jak troska, byl v Americe nespokojený se životem, i když tam měl tátu a Takumiho, kterému se zlepšovala angličtina a tím pádem se s ním Elliot kamarádil více a více, ale jeho kariéra byla na dobré cestě. 

Zvládl to. Už teď mu bylo jasné, že se bude moct živit jako umělec. Už teď mu bylo jasné, že jestli takhle bude pokračovat, neskončí někde, kde by byl ještě více nešťastný. 

Když byl u Nica už šest měsíců, poprvé se odhodlal seknout do mramoru, který se na něj už dva měsíce ve studiu usmíval.

Neudělal si návrhy. Neměl plán. A Nico ho asi zabije, až to zjistí, ale on měl jasnou vizi v hlavě. Plány na tuhle sochu dělal už dávno, všechny návrhy měl už dávno hotové, i když zůstaly v jeho starém domově rozházené kolem sochy, kterou záměrně rozbil, protože věděl, že není dostatečně dobrá. 

Pustil se opět do té sochy, která skrývala jeho pravé já. Která skrývala jeho sexualitu. A jelikož Remi i přes to všechno pro něj znamenal to, co už nikdy znamenat nikdo nebude, rozhodl se, že ty sochy tentokrát anonymní nebudou.

A Nico zuřil. Zuřil, když mu Elliot neukázal žádné návrhy. Zuřil, když mu odmítal o tom díle cokoliv říct. "Tohle... Je to hodně osobní," snažil se to vysvětlit. "A nechci to s nikým sdílet, dokud to nebude hotové."

"Jsem tvůj učitel, Elliote," ukázal si na něj prstem Nico. "A jak tě mám učit, když nevím, na čem pracuješ?"

"Já vím. A neuvěřitelně si vážím toho, co jste mě doposud naučil. Já ale potřebuji, aby tahle socha vycházela čistě ze mě. Potřebuju, aby byla stoprocentně  mým dílem." Sklopil hlavu.

Nico si povzdechl. Zakroutil hlavou. "Jak chceš. Ale zítra ráno chci vidět něco, na čem tě budu moct učit. Tohle si dělej ve svém volném čase," odsekl a vydal se pryč.

Elliot ze sebe vyfoukl všechen vzduch, který v sobě držel. Bál se, že ho přece jen Nico nenechá pracovat na něčem, do čeho mu nemohl kecat.

Ani nevěděl, kolik slz při té soše padlo. Ať už ve chvílích, kdy se mu nedařilo, nebo při vzpomínkách na Remiho, když tesal do mramoru jeho tělo, jeho křivky. Z části si je pamatoval, z části k tomu využíval skicy, které za ty měsíce s Remim nasbíral a vzal si je s sebou. Nikdy si neuvědomil, jak moc potají Remiho kreslil.

Byl na tom špatně. Stal se z něj přesně ten zlomený umělec, který pracoval jen na síle jeho utrpení. Mohl z něj být druhý van Gogh. Ale jeho práce prosperovala, a to bylo to hlavní. Když už mu nezbylo skoro nic, měl alespoň své sochy. A inspiraci v Remim v každé z nich.

"Kámo, kdo ti ublížil?" zeptal se ho Takumi jeden den. Vešel do studia v šest ráno a našel Elliota na zemi se zaškrtanými skicami Remiho. Strávil tam celou noc. Nedokázal bez předlohy nakreslit nikoho jiného tak, aby s tím byl spokojený. Jen Remiho obličej znal tak dobře.

A Michaelův. Elliot mohl být na sebe alespoň pyšný v tom, že zvládal na Michaela téměř nemyslet.

Vzhlédl k Takumimu. "Amerika. Ta mi ublížila," řekl, práskl tužkami a odešel k sobě do pokoje. Potřeboval se vyspat. 

⁕ ⁕ ⁕

muhehehee. je mi jasný, že jste stále asi zmatení,  tohle nevysvětluje vše. budete si muset ještě chvíli počkat, haha.