(Art)lover

⁕ 45 ⁕

Remi následoval Elliota.

Když na výstavu přišel, nečekal, že by ho tam potkal. Myslel si, že byl jen na otevření své výstavy. Co tam dělal více než týden po tom?

Naprosto ho zamrazilo, když ho uviděl. To jak mu téměř zašeptal do ucha jsi to ty. Nevěděl, jestli má první zpracovávat fakt, že na jeho nejslavnější soše byl zobrazen on sám, nebo to, že Elliot se před ním objevil. Promluvil s ním.

A Remi mu představil jeho snoubenku.

Tím to celé trochu zabil. Požádal Jenny o ruku před dvěma měsíci, kdy už opravdu nezvládal tlak jejich rodin. A takhle to dopadlo.

Elliot stál před ním jako solný sloup, než se otočil na Jenny a zeptal se jí, jestli by si mohl Remiho na chvíli půjčit, protože potřeboval názor jiného umělce na něco. Jenny se zachechtala a pustila Remiho.

A tak šel teď za Elliotem, kdo ví kam. Nevěděl, jak bude reagovat nebo o čem budou mluvit. Byl momentálně strašně moc zmatený a jeho hlava doslova nezpracovávala, že Elliot je po čtyřech letech reálně před ním.

Elliot ho zavedl někam, kde by Remi nejspíš nikdy přístup neměl. Ocitli se sami v místnosti, která vypadala jako nějaká luxusní jídelna. Elliot se opřel o stůl, zatímco Remi zůstal nervózně stát u dveří.

"Jak se máš?" zeptal se ho.

Remi nasucho polkl. "Já? Dob-"

"Upřímně," přerušil ho Elliot a zvedl k němu pohled. Bylo to reálné. Elliot byl přímo před ním a díval se na něj. A stačilo mu pár sekund, aby poznal, jak nešťastný Remi je. "Řekni mi naprosto upřímně, jak se cítíš. Prosím."

"Nechci od tebe nějaké lekce," zavrtěl hlavou Remi. "Jsem v životě tam, kde jsem plánoval být od začátku. Je jedno, jak se cítím."

Elliot sebou cukl, jako by chtěl k Remimu natáhnout ruku, ale zastavil se. "Nemělo by ti to být jedno. Myslel jsem, že ti to, jak jsme byli spolu, otevřelo trochu oči. Že můžeš být šťastný."

Remi zatnul ruce v pěst. "Nemluv o nás!" štěkl po něm. "Nemluv o nás, když jsi odjel. Nedávej mi tady životní lekce. Očividně jsem pro tebe nikdy nic neznamenal, jak si řekl v tom rozhovoru."

Elliot si povzdechl. "Řekl jsem to takhle, protože kdybych řekl pravdu, kdybych řekl, že jsem měl tebe, asi bych se tam na místě rozbrečel. Jsou to více než čtyři roky a já se furt cítím, jako by to bylo včera."

"Zapomněl jsi na mě. Tak mi to alespoň přišlo. Nenapsal jsi. Když ses proslavil, nikdy jsi nemluvil o tom, žes někoho miloval. Ale slíbil jsi mi, že na mě nikdy nezapomeneš," řekl tiše. "Musel jsi vědět, že ty rozhovory vidím. Že čtu vše, co jsi řekl. Bylo ti to vše úplně jedno. Narozdíl ode mě jsi měl prostředky mě kontaktovat. Měl jsi peníze na to připlout zpátky. Ale víš co? Je to jedno. Stěží si pamatuju naši poslední pusu. A tak by to asi mělo zůstat."

Elliot hleděl do země. Nepatrně si hrál s vlastními prsty. "Babiččina mikina," zamumlal.

"Cože?" zeptal se Remi. Skoro mu nerozuměl, a tak se o krok přiblížil.

"Měl jsi na sobě tu velkou mikinu, co ti dala babička. A tepláky. Přijel si na kole, bylo po jedenácté večer, čtrnáctého července. Já se chystal za tebou. Rozběhl ses, objal jsi mě, až jsme skoro spadli. Hodně jsme brečeli. To byla naše poslední pusa. Takže si mysli, co chceš, ale já nezapomněl. Na nic. Jen bylo těžké na tebe neustále myslet, tak jsem to jen dusil v sobě. V čemž mi fakt, že jsi mi neposlal jediný dopis, asi i pomohl."