(Art)lover

⁕ 02 ⁕

Elliot měl pravdu v tom, že jeho kresby na Vernona McMillana zapůsobily.

Profesor si ho zapamatoval, protože se v jeho přihlášce dočetl, že vlastně nikdy na žádnou uměleckou školu nechodil a ani žádné kurzy neabsolvoval, a tak čekal katastrofu. Takže zase nebylo tak těžké probořit laťku, kterou si pro něj profesor nastavil. 

Další hodiny se mu líbily už o něco víc - dějiny umění, teorie kresby, teorie malby, design, zkrátka vše, po čem Remi vždy toužil, aby studoval. 

Jeho týden tedy začínal figurální kresbou a jelikož ji měli dvakrát týdně, také s ní končil. Vrátil se tak na konci týdne do studia, posadil se vedle Tysona a trochu s ním pokecal, než přišel profesor. Remi téměř nevnímal jeho slova, skenoval ten stupínek, na který měl každou chvíli přijít Elliot, a modlil se, aby fakt, že před sebou vidí nahého pěkného kluka zvládl lépe jak minule.

Když ale model vešel, nebyl to Elliot. Byla to nějaká žena. Mohlo mu dojít, že nebudou neustále kreslit mužské postavy.

Přiblížil se na stoličce k Tysonovi. "Jak často se mění modelové?" zeptal se.

"Většinou je na jedné hodině v týdnu Elliot, na druhé nějaká holka," odpověděl stručně. Remi přikývl.

Dívka na stupínku zapózovala a Remi vzal do ruky svůj uhel. Tentokrát měli celou hodinu na nakreslení postavy nejlépe jak mohly. A jestli se Remiho neschopnost ve figurální kresbě zvládla schovat ve tří minutových skečích, bylo mu jasné, že tady už to jen tak nepůjde. 

Profesor jim od začátku postupně vysvětloval postupy a vše ukazoval na plátně jednou tak větším jako byla ta jejich. Remi nestíhal. Na vše by potřeboval jednou tak více času, aby se stihl pořádně rozmyslet, jak udělat to, co jim profesor právě ukázal.

"Nepřemýšlej nad tím tolik," ozvalo se za ním. "V pondělí jsi byl fakt dobrý, takže očividně ti to jde líp, když nad tím tolik nepřemýšlíš."

Remi ten hlas poznal hned. Elliot měl přece jen takový charakteristický, tlumený, ale přitom hodně příjemný na poslech. Když se otočil, stál Elliot za ním, tentokrát ale plně oblečený ve volných kalhotách a zastrčené bílé košili. Přes rameno měl plátěnku. Než stihl Remi odpovědět, Elliot přešel k holce vedle a taky jí něco poradil.

Tyson protočil očima. "A je to tady. Jeho rady, o které nikdo nežádal."

"Co tady dělá?" zeptal se Remi zmateně.

"To by mě taky zajímalo. Vždy se prochází po škole, jakoby mu to tady patřilo. Učitelům to nevadí, co by na to taky řekli? Šli si postěžovat jeho tatínkovi?"

Remi vážně nedokázal říct, jestli má Tyson Elliota rád nebo ne. 

Elliot se prošel kolem všech stojanů a občas se u někoho zastavil. Pak zase zmizel jako pára nad hrncem a Remi si uvědomil, že je pěkně pozadu. 

Když se na konci hodiny na své dílo podíval, bylo mu do breku. Jeho kresba vůbec nebyla podle jeho představ. Tentokrát se ani Tyson k jeho výtvoru nevyjádřilc, což bylo možná proto, že zkrátka neměl potřebu, ale Remi si ti přebral tak, že byl prostě strašný. Nezvládne tenhle kurz. První týden roku a už věděl, že to nezvládne. 

Naštěstí ale neměli dostatek času, aby se profesor vyjádřil ke každému zvlášť. Proto své výkresy jen podepsali a mohli odejít s tím, že si k nim profesor udělá poznámky a na začátku další hodiny s každým jejich práce probere. 

Remi se podíval na hodinky. Byly dvě hodiny odpoledne. Měl zbytek dne jen pro sebe.

"Remi?" ozval se Tyson, sotva vyšli ze studia. "Končíš už dneska? Nechceš zajít na oběd? Mohl bych ti to tady trochu ukázat."