(Art)lover

⁕ 34 ⁕

Elliot byl vždy spíše samotářský typ.

Pro některé by to mohlo být překvapení, protože i když to vypadalo, že Elias měl hodně kamarádů, opak byl pravdou. Znal hodně lidí, v tom byl ten rozdíl.

Přátele neměl. Neměl je do té doby, než potkal Remiho a jeho spolubydlící.

Když byl u nich na bytě, pomáhal vařit Nině a vždy se u toho neuvěřitelně bavili. S Vanessou rozebíral nejrůznější kraviny a jelikož se středy často potkávali mimo školu na zastávce, jezdívali spolu. Se Scottem dokonce začal chodit tu a tam na tenis, když zjistil, že si rád občas rekreačně zahraje, i když to trvalo skoro třičtvrtě roku chození s Remim, aby se Scott kolem Elliota plně uvolnil.

Našel si nové kamarády, i když byli Remiho. A proto si to vzal jako další důvod, proč se udržet doma.

Byl umělec. Už zbývalo jen pět měsíců do jeho absolvování, přišlo mu, že nemá šanci stihnout vytvořit všechna absolventská díla a jako by to nestačilo, ještě měl přemýšlet o jeho budoucnosti?

Viděl, že to Remiho znervózňovalo. Věděl, že vymýšlel v hlavě ty nejhorší scénáře, jak Elliot odjede přes půlku světa, aby se mohl věnovat umění. Elliot nad tím jen mávl rukou se slovy, že zatím se nemá co strachovat, ale pravda byla taková, že sám se bál. Třeba jeho otec udělal to samé. Narodil se v Americe, přestěhoval ze za oceán kvůli kariéře.

Všechny tyhle myšlenky ho honily, když zařizoval svou absolventkou výstavu. Začal už v lednu, protože chtěl mít dobré prostory. Chtěl mít vše promyšlené do nejmenšího detailu. Každé postavení sochy nebo pověšení obrazu mělo mít svůj význam. A Remi z něj pomalu ale jistě šílel.

Trávili teď hodně času opět ve studiu, jelikož Elliot hodně pracoval na svých sochách (ovšem stále ne na těch, které měl rozdělané přes dva roky, ty stále stály nedokončeny). Remi ho sice více rozptyloval, než aby byl užitečný, ale Elliot i tak měl ve studiu raději. Něco na tom bylo, když ho Remi zezadu objal, dal mu pár krátkých polibků na krk a rameno a s našpulenými rty se dožadoval pozornosti. Něco bylo i na tom, když se Remi jednou zašpinil od sádry, se kterou Elliot pracoval, a dopadlo to tak, že se v ní téměř vyváleli a pak nadávali, když ji ze sebe nemohli dostat. Elliota tyto okamžiky motivovali. Motivovala ho láska k Remimu.

A nechtěl o to přijít. Proto ho vůbec nenadchla novina, kterou mu přišel otec říct jednoho dne do studia. "Hádej, koho se mi povedlo sehnat pro váš ročník jako porotce vašich absolventských prací."

Elliot i Remi vzhlédli. "Koho?" zeptal se Elliot.

"Nica de Vuega."

Nastalo ticho. To nejspíš Elliotův otec nečekal, jelikož Nico de Vuego byl jeden z největších velikánů současného sochařství. Bylo to umělec z Ameriky, který byl také proslulý svou soukromou sochařskou školou, kam si pečlivě vybíral absolventy sochařských škol po celém světě. Dva lidi. Dva lidi ročně.

Což znamenalo, že si klidně mohl někoho vybrat i z jejich ročníku. To byla jeho první myšlenka. To byla první myšlenka i Remiho.

"T-to je fakt skvělý," zakoktal nechtěně Elliot. "Wow, fakt jo."

Jeho táta vypadal zmateně. Od malička Elliot snil o tom, že jednoho dne si Nico de Vuego vybere právě ho, ale jeho otec se ho snažil do školy získat už pár let. Nikdy se to nepovedlo. Až do teď.

Arthur se dlouze na Elliota podíval. Pak trhl pohledem k Remimu. "Nechám vás o samotě. Jen jsem chtěl, abys to věděl." A s těmito slovy zmizel.

Elliot shlédl na Remiho. Ležel na zemi na břiše a kreslil uhlem do skicáku, zatímco Elliot seděl kousek od něj na stoličce a modeloval sochu.