(Art)lover

⁕ 18 ⁕

Elliot sledoval, jak Remi trhá na kousky kresbu jeho bývalého přítele se slzami v očích. 

Svíral ho zvláštní pocit. Nikdy nikomu o své minulosti neřekl, nevěděl, jaké to je. Myslel si, že to bude více osvobozující a možná časem jo, ale v tu chvíli se cítil strašně. 

Když na zem dopadly poslední kousky roztrhané kresby, Remi se posadil zpátky na postel. "To nepomohlo tak, jak bych si přál," vydechl tiše. 

Nebyli ještě u konce. Když Elliot Remimu řekl, že ho Michael bil často kvůli tomu, že nahý modeloval pro třídu mladých lidí, ale zároveň ho nenechal skončit, protože jim to dávalo dobré peníze, Remi si uvědomil, že do Elliotova pokoje přišli vlastně přímo ze školy. A tím pádem že má u sebe skicák, kde byla Michaelova kresba. Elliot věděl, že je to jedna z jeho oblíbených, i tak ale Remi neváhal a zničil ji do posledního kousku.

Elliot si přitáhl kolena k sobě a objal je. "To není všechno."

Remi sklopil hlavu a šlo vidět, jak se snaží nebrečet. Elliot už otevřel pusu, že bude raději mlčet, že ví, že je to velká nálož a byla chyba takovou bombu na Remiho hodit, ale Remi se v tu chvíli dal do pohybu.

Posunul se na posteli zpátky a tentokrát mezi nimi nenechal jediný centimetr prostoru. Opatrně, jako by se najednou bál, že pouhým dotekem může Elliotovi ublížit, natáhl ruku a opět si s tou Elliotovou propletl prsty. Byl připravený poslouchat. 

Elliot se přerývaně nadechl. "Začalo to teda na konci září. Byli jsme spolu deset měsíců."

Odmlčel se. Vzpomínky, které se tak dlouho snažil vymazat z paměti, se mu vracely jako lavina.

"Dodnes nevím, co se stalo. Michael byl vznětlivější povahy, ale nikdy na mě ruku předtím nevztáhl. A když už jsme se pohádali, byl to on, kdo se přišel omluvit. Uměl přiznat svou chybu."

"Jak je vůbec starý?" zeptal se Remi.

"O necelé dva roky starší jak já," odpověděl Elliot. "Každopádně, později jsem si začal všímat, že nebyl vůbec tak dokonalý, jak jsem si myslel. Víš, proč jsem byl překvapený, že si o mně pamatuješ i detaily? Protože on ne. Cokoliv, co jsem mu řekl, si nepamatoval. Nebo takhle, nejspíš mě ani neposlouchal. A já nevím, zkrátka celkově to, jak se ke mně choval, způsobilo, že jsem teď takový jaký jsem."

"Jak to myslíš?"

"Nikomu nic o sobě neříkám, protože jsem přesvědčený, že je to doopravdy nezajímá a nebudou si to pamatovat. Od něj jsem si nepustil k tělu nikoho tolik, jako tebe, protože se bojím, že se z těch lidí vyklube druhý Michael." Uchechtl se. "Vždyť ani teď nebrečím, i když bych vážně chtěl, protože jsem se naučil to držet v sobě, jinak by mě zase praštil."

"Jak... jak moc tě bil?" zeptal se Remi opatrně. Elliot viděl, že se mu vyloženě příčí ptát se na něco takového.

Elliot pokrčil rameny. "Jeho modelingová kariéra mu šla do kytek v té době, ale nic mi o tom neřekl. Proto to vůbec začalo. Takže nejprve mě praštil poprvé, když jsem tu to teda oznámil, to se dokonce i začal omlouvat. O dva týdny později podruhé. Stupňovalo se to. Lhal jsem profesorovi ve dnech, kdy jsme měl po těle modřiny, že jsem nemocný a modelovat nemůžu. Často jsem ve škole chyběl, protože jsem se bál vyjít z bytu, protože když jsem se vrátil, Michael si vymyslel nějakou lež, jako třeba že mě s někým viděl, jen aby mi ublížil. Vylíval si na mně veškerý vztek a stres."

Remi si sedl tak, že už neseděl vyloženě vedle něj, ale posadil do tureckého sedu čelem k němu. "Nemusíš pokračovat," řekl mu a Elliot si až v tu chvíli uvědomil, jak moc se mu začal třást hlas.