Broken Heart [l.s.] (CZ)✔

I.

Seděl jsem na velmi nepohodlné, modré paletové židli na jedné z chodeb ve zkurvené nemocnici. Ano správně jsem v nemocnici. Kurva.

Kolem mě byli jen pořád samí debilní doktoři v depresivně bílých pláštích. Bylo mi z toho na blití. Tak moc.

"Tak už víte, kurva, něco nového??" zakřičel jsem naštvaně skoro na celou nemocnici a zvedl se konečně z té blbé zpropadené židle, ze které mě mimochodem vážně bolela moje neodolatelná prdelka.

Byl jsem naštvaný, hodně naštvaný, rozmrzelý, unavený a nejradši bych někoho zabil.

" Uklidněte se, prosím, pane Tomlinsone" ozval se za mými zády jeden z těch blbejch doktorů, když jsem praštil pěstí do zdi.

" Uklidnit se?? Jak se mám asi uklidnit, když tu sedím už nejméně čtyři posrané hodiny a stále nic nevím. Jako pardon vy jste mě sem zavolali, ale nic mi neřeknete, pak tedy nechápu, proč tu vůbec jsem" zavrčel jsem na onoho doktora.

Byl jsem tak nasranej. Navíc mě začala trochu bolet ruka od té rány. Podíval jsem se na ni a spatřil krev. Uhm. Oops.

" Pojďte za mnou, prosím, ošetřím vám ruku a řeknu vám, co zatím víme. Není toho moc, ale i tak je to jistě užitečné." pokynul mi doktor, abych ho následoval. Co můžu ztratit.

Vydal jsem se za ním do jeho místnosti? Nevím jak to úplně nazvat. V nemocnici jsem poprvé. Kurva.

" Tak se posaďte" kývl k židli, která byla kousek ode mě a před ní stál stůl, za nimž byla další židle. Posadil jsem se. I bez reptání. Jsem dobrej.

" Už mi řeknete něco?" optal jsem se, když mi začal ošetřovat ruku. Nejdříve ji omyl od krve a pak ji namazal chladivou mastí, zřejmě aby zamrzí většímu otoku, jelikož ta ruka už byla trochu napuchlá. Poté ji začal obvazovat.

" Prodělal srážku osobního vozidla s nákladním vozem. Řidič byl na místě mrtvý. Váš přítel měl štěstí, že seděl na zadním sedadle, jinak by byl také po smrti." začal. Chce mě vydeprimovat?

" Každopádně jsme provedli operaci. Měl zlomené tři žebra, jen tak tak nepropíchly pravou plíci. Dále má zlomenou ruku. Pak to nejhorší. Když ho dostávali z vozu, tak měl zaklíněnemé nohy, je možnost, že ty nohy už nikdy nebude moct používat, že skončí na vozíku. Ta lepší možnost je, že by po pravidelném docházení na rehabilitační cvičení mohl opět chodit. Bohužel je to 50 na 50. Ta nejlepší zpráva je, že je mimo ohrožení života. " obeznámil mě. Najdu si toho, kdo řídil ten debilní náklaďák a zabiju ho.

" Řidič kamionu je taky mrtvý, takže se pomstít nemůžete" řekl mi doktor, zřejmě pochopil můj výraz. Kurva!

" Můž-Můžu ho vidět?" Optal jsem se, když mi doobvázal ruku. Jen kývl a znovu mi pokynul rukou, že mě tam dovede, jelikož jsem nevěděl na jakém přesně pokoji je.

" Váš přítel je nyní stále ještě v bezvědomí, nevíme kdy se probere" Oznámil mi ještě doktor, než otevřel dveře od nemocničního pokoje s číslem 28 a já ho tak mohl spatřit, jak celý bledý domlácený leží na nemocniční posteli naprosto bezvládně, vypadal jako mrtvý, ovšem díky přístrojům a jemnému nadzvedávání hrudníku jsem věděl, že žije.

' Díky bohu' řeklo moje podvědomí.

" Nechám vás tu s ním osamotě" zamumlal doktor, i když věděl, že ho stejně moc nevnímám a bez většího okounění odešel tiše pryč, takže jsem tu s ním zůstal sám.

Došel jsem k němu a posadil se opět na tu nepohodlnou židli vedle jeho postele, načež jsem ho následně chytil opetrně za tu ledovou nezlomenou ruku. Vypadal vážně jako mrtvola. Ten pohled na něho, na ty modřiny, sádru na levé ruce, obvaz kolem hrudníku a jeho nohy, nebudu se radši ani zmiňovat, mě ničil a nutil řvát.

Začal jsem ho jemně hladit palcem po dlani, jakobych mu dával najevo, že jsem tu s ním, že na to není sám, že už bude všechno dobré, jenže já až moc dobře věděl, že nic dobré nebude, ne teď možná za pár let, kdo ví.

V tuhle chvílí jsem ale neměl sílu nic dělat, nic řešit. Mohl jsem jen sedět, blbě koukat do zdi, hladit jeho ruku a nenávidět se, proklínat se, nadávat si.

~~

Probudilo mě hlasité vyzvánění mého mobilu. Co to kurva? Otvřel jsem oči. Stále jsem byl v nemocnici u něho v pokoji a držel jeho ruku v té své. Musel jsem se usmát, ačkoli se to vůbec nehodilo.

Mobil začal vyzvánět znovu. Povzdechl jsem si a mobil, jež tak moc vyřvával na celý pokoj vytáhl z kapsy u saka a podíval se kdo mě tak neúnavně shání. Zayn. Co ten zase chce?

" Ahoj, co pořebuješ?" Zeptal jsem se ho, když jsem mu to po velkém rohodování konečně zvedl. Nechtěl jsem, ale co když šlo o něco vážného?

" Ahoj? Kurva, Tomlinsone, já tě nakuchám. Kde kurva vězíš? Máš hodinu spoždění. Máme dneska jednání, to si na to už zapomněl? Vyšukal jsi si to z hlavy?" Řval na mě do telefonu Zayn. Kurva. To jednání.

" Ano zapomněl jsem, ne nevyšukal jsem si to z mozku" Zavrtěl jsem hlavou, ačkoli to vidět nemohl. " Ale budeš to muset zvládnout sám, nemůžu přijít" nemohu ho tu nechat samotného, ne znovu už ne.

" Jak jako, že nepřijdeš? Já tě tuu kurva potřebuju, Louisi" nechápal. Beztak si zase vjel rukou do vlasů, dělá to vždy, když je bezradný.

" Prostě nemůžu, ani nejsem doma, promiň, Zee, nerad tě v tom nechávám, ale kdyby to nebylo důležité, věř že bych to nikdy neudělal" Omluvil jsem se mu, ačkoli se nikdy moc neomlouvám, jenže zoufalá situace si žádá zoufalé činy.

" No kurva, to musí být asi hodně vážné, když se mi omlouváš." ani nevíš jak, Zee. "Zkusím to tu vyřešit sám, bro, tak mi aspoň drž pořádně pěsti"  

" Určitě budu, to dáš, bro" Usmál jsem se a pak jsme se ještě s menším rozloučením zavěsili.

~~

" Kde jsi? Co se dějě, Lou? Zayn říkal, že jsi nebyl na tom jednání, že se něco děje" Začal Liam, když jsem mu zvednul telefon. Slepičí prdelka Zayn.

" Jsem v nemocnici, Li" Zamumlal jsem sotva slyšitelně do telefonu, ale Liam mě nejpíš slyšel, jelikož začal vyšilovat.

" Cože? Co tam děláš? Je ti něco? Mluv se mnou, Louisi" vyšiloval v telefonu vyěšeně, bylo hezké, že se o mě bojí.

" Harry měl nehodu" 

~~

První kapitola je tu.

Jaký na ní máte názor?