Broken Heart [l.s.] (CZ)✔

XI.

"Pššš, jsem tu s tebou, Loui, jsem tu s tebou" utěšoval mě tiše Harry, když mi šeptal slova tomuhle podobná do mého pravého ucha.

" Hazz, proč by to někdo dělal?" vzlykl jsem a zahrabal hlavu do jeho hrudi, když mě tak ochotně objímal a hladil mě po zádech.

"Já nevím, lásko, vážně nevím." zašeptal zklamaně a pevněji mě sevřel svými pažemi. Byl jsem mu teď tak moc vděčný, že mě pevně objímá.

" Bolí to, tak moc" vzlykl jsem znovu a Harry mě políbil na temeno hlavy.

"Já vím, já vím, jsem tu pro tebe" šeptal mi do ucha, aby mě aspoň trochu uklidnil.

Moc to nepomáhalo, ale bylo to takové, že jsem věděl, že tu pro mě je, že mě v tom nenechá samotného, že se pokusí, aby mě to tak moc nebolelo, i když takováhle bolest přejde až po dlouhé době a už vůbec ne úplně. Pořád tam někde prostě bude.

" Jak se to stalo? Co se vlastně vůbec stalo?" ptal jsem se skrz vzlyky, které stále opouštěly moje hrdlo.

" Sousedi zavolali policii, slyšeli prý křik a rozbíjení skla. Bohužel než stihla policie přijet, pachatelé už byli dávno pryč." začal doktor.

"Takže nevíte, kdo by tohle mohl udělat?" zeptal jsem se vyděšeně. Ten vrah nebo vrahové jsou na svobodě a o život může přijít spousta dalších lidí. Panebože.

Co když ten vrah teď půjde i po mě s Harrym? Panebože. Panebože. Udělalo se mi strašně špatně. Tohle není dobrý. Do čeho jsme se toho zase dostali??

"Nevíme, ale uděláme rozbor, sejmeme otisky, za nehty je kus kůže, takže vezmeme vzorek. Uděláme vše, co bude v našich silách, ale ještě vás bude čekat výslech, promiňte, ale snažil jsem se tomu zabránit, ovšem nechtěli o tom ani slyšet, takže zítra máte být v deset na policejní stanici" odpověděl mi doktor.

No super, ještě mě zítra čeká výslech, jakoby toho už nebylo dost za těch pár měsíců.

" Zvládneš to, Loui...... zvládneme to spolu" šeptal Harry a pevně mě k sobě tiskl. Věděl jsem však, že se snaží přesvědčit i sám sebe, nejen mě, což mi moc nepřidávalo.

~~

" Jsi silný. Zvládneš to, ano? Budu tam s tebou, neopustím tě a pokud budeš chtít, tak nepustím ani tvou ruku" lehce mě políbil a já nemohl být šťastnější.

" Děkuji, Harry, ty jsi můj anděl" vrhl jsem se mu kolem krku a on si mě k sobě přitiskl, jakoby chtěl dokázat svá pravdivá slova, že mě neopustí.

Ale to ani nemusel. Věřil jsem mu. Opravdu.

" Nejsem žádný anděl, Louisi, kdyby ano, chránil bych tě předtím vším, omluvám se, tak moc se omlouvám" zašeptal, ale já zavrtěl hlavou.

" Harry, teď mě dobře poslouchej, ano?" vzal jsem jeho obličej do svých dlaní a donutil ho tak, aby mi musel koukat do očí.

"Tvrdíš mi, že nejsi anděl, ale já vím svoje, jsi můj anděl strážný. Ublížil jsem ti, ačkoli to bylo myšleno v tvém bezpečí, a ty, ty tu se mnou stále jsi. Neopustil jsi mě. Pomáháš mi už jen tím, že jsi se mnou, že jsi nevzal nohy na ramena a neutekl" mluvil jsem.

Potřeboval jsem mu to říct a on, on to potřeboval slyšet. Musel mu to někdo říct a cítil jsem se až poctěn, že to mám být právě já.

"Pro mě jsi anděl, sice nemáš křídla, nemáš svatozář a nechodíš v bílých šatech" poukázal jsem na jeho černé oblečení.

" Ale to nepotřebuješ k tomu, aby jsi byl anděl. Tvoje kudrlinky vypadají andělsky a tvoje dolíčky? Ty na tebe sedí tak perfektně až to bolí. Jsi dokonalý a to může být jen anděl" šeptal jsem dále, zatímco on mě plně poslouchal.

" Byl jsi nevinný a já tě zkazil, ale i tak jsi si uchoval nějakou tu nevinnost. Jsi čistý, ne moc zkažený a krásný. Pomáháš mi, tak moc. Nestaráš se o sebe, jen o mě" po líci se mi svezla slaná kapka.

" Neplakej" setřel mi slzu a mírně se na mě usmál.

"Nechápu, jak jsem si někoho jako jsi ty zasloužil. Nechápu, jak jsem tě mohl od sebe tak hnusně odehnat, nebylo to lehké, to mi věř. Nechápu, proč zrovna ty jsi skončil s někým jako já, ale teď už chápu.." odmlčel jsem se a po mé tváři se svezlo pár dalších slz, které mi taktéž setřel prstem.

"Co už teď chápeš?" zeptal se zvědavě. Usmíval se i s dolíčky a já mohl jen žasnout nad tím, jak moc dokonalý vlastně byl.

" Teď už chápu proč jsem se do tebe zamiloval a proč tě tak moc miluji" zašeptal jsem s tentokrát to byl Harry komu zvlhly oči.

Oči skleněné, jeho ruce obmitané kolem mých boků, mé ruce nechával na svých tvářích a na jeho rtech hrál dokonalý a šťastný úsměv.

No a já? Já byl usazený na jeho klíně a totálně nejšťastnější kluk na světě, jelikož jsem donutil anděla se usmívat.

" Ty.... Ty mě miluješ?" zeptal se a menší vzlyk se vydral z jeho hrdla. Udělal jsem něco špatně??

" Miluji tě" kývl jsem a z jeho hrdla se vyřítil další vzlyk. Co jsem udělal? Neměl jsem to říkat? Myslel jsem si že je správný čas to říct.

Harryho oči začaly vlhnout ještě víc a slzy sjížděly po jeho tvářích a tudíž jsem je cítil na svých dlaních, jež jsem měl stále položené na jeho tvářích.

" Taky tě miluju, tak moc" zašeptal se vzlykem a já se šťastně rozvzlykal. Panebože a já se tak moc bál, že jsem řekl něco špatně.

" Úplně jsi mě vyděsil" plácl jsem ho se slzami v očích, které zářily štěstím, po rameni a on zavrtěl hlavou.

"Promiň" zašeptal omluvně a hned na to se tvrdě natiskl na moje rty, které ho přímo volaly k sobě a on jejich volání naštěstí poslechl.

~~

"Loui, musíme jít. Vím, že tam nechceš jít. Chápu tě, ale musíme tam jít. Chceš přeci, aby toho někoho chytli, ne?" optalbse mě Harry, když jsme seděli  autě před policejní stanici.

" Chci a taky pro to udělám vše" řekl jsem rozhodně a konečně vystoupil z auta.

Harry vystoupil hned po mě a po zamčení auta jsme ruku v ruce vešli na policejní stanici, kde už nás očekávali a taky si nás hned jeden z policistů vzal do výslechové místnosti, kde jsme oba měli vypovídat.

" Takže začneme...."

~~

Hehe. V další kapitole se to už určitě dozvíte, slibuji.