Doma na útěku [Short story]

V.

Pěšinkou jsme došli až k ohništi které bylo za velkou houštinou. Normální člověk by to asi snad nikdy nenašel. Oliver s Mikem zapálili oheň a já s Meanie mezitím seděla na kusu opracované klády u ohniště. Sledovala jsem kluky pozorně, abych se to také naučila. Nechtěla jsem mezi nimi být za neschopnou. Ale všechno záleží na tom, jestli mě nechají s nimi tu žít.
Když se oheň rozhořel, tak si Oliver s Mikeem sedli na další opracovaný kmen na druhé straně ohniště. S nadšením jsem sledovala plápolající oheň. Takový táborák jsme měli jen na škole v přírodě, který jsem uhradila ze svých posledních úspor, které jsem měla, abych nemusela být doma s matkou. Byla jsem tou dobou asi v páté třídě. Moc si z toho nepamatuju. Ale vím, že to byly jedny z nejlepších okamžiků mého dosavadního života. Jinak jsem na žádné školní akci nebyla. Matka mi to odmítla zaplatit a já si z kapesného platila už i jídlo, tudíž jsem nemohla rozhazovat a musela jsem být 'doma '.
"Není ti zima? " Vytrhla mě z mých myšlenek Meanie.
"Ne, děkuji za optání. " Řekla jsem s úsměvem. Někdo se o mě zajímá. Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější. Konečně mě měl někdo natolik rád, aby mi nenadával a dokonce se mě i zeptal, jestli mi není zima. Meanie se zvedla a někam odešla. Já jsem zůstala sedět u ohně společně s Oliverem a Mikeem na druhé straně ohniště. Netrvalo dlouho a Meanie se vrátila s tmavě hnědou dekou.
"Opravdu ti není zima? " Zeptala se mě znovu.
"Ne, opravdu mi není zima, ale děkuji." Odvětila jsem na její otázku.
Pomalu ale jistě se začalo smívat. Meanie poskládala deku, zatímco Mike s Oliverem polívali malé plamínky ohně, které pomalu zhasínaly, vodou.
"Můžu vám nějak pomoct? " Zepatala jsem se s nadějí, že budu k něčemu užitečná. Dostavila se mi však záporná odpověď se slovy: "Musíš odpočívat".
O pár minut později v ohništi místo plápolajícího ohně byl jen popel. Následně se Meanie společně s Mikeem a Oliver a mávla na mě jednou rukou, abych šla s nimi. Následovala jsem je vašlapanou cestičkou. Prošli jsme kolem houští a uviděla jsem dřevěné stavení. Před příbytkem byl špalek se sekyrou položenou na něm. Okolo špalku byly všude samé třísky.
"Tak v tomhle my bydlíme" Řekla Meanie, ukázala na stavení a usmála se. Vešli jsme společně do domku. Uvnitř bylo šero, ale za to útulno. Líbilo se mi tu. Chtěla bych tu s nimi zůstat. Meanie vzala deku z poličky a položila ji na zem. Poté ukázala na postel vedle deky se slovy: "Tady budeš spát ty". Bylo to od ní milé. Ale kde bude spát ona.
"A kde budeš spát ty?" Zeptala jsem se Meanie.
"Na zemi. Ale neboj se,ta deka je opravdu měkká. Ty se potřebuješ vyspat. "
Její odpověď mě celkem zaskočila. Chvíli jsem ji přemlouvala, aby ona spala na posteli a já na zemi, ale Meanie přemluvit nešlo.