Doma na útěku [Short story]

VI.

Téměř okamžitě jsem usnula. Netížily mě žádné myšlenky. Noc byla tmavá, ale zato hodně tichá. Sotva šlo slyšet tiché houkání sov. Poslední, co jsem uslyšela před usnutím byla Meanie, která usnula dříve než já a mluvila ze spaní. Šlo ji jen těžko rozumět. Nevěnovala jsem tomu téměř žádnou pozernost.
V noci byla bouřka. Hřmění skoro neustávalo. Překvapilo mě, že jsem byla vzhůru jako jediná. Nejspíš jsou zvyklí.
Potichu jsem se zvedla a šla zavřít špatně zavřené okno, skrz které protíkala voda. Louži, která se vytvořila pod oknem jsem potichu utřela hadrou, kterou jsem našla kousek opodál. Když jsem byla s výsledkem spokojená, tak jsem si šla opět lehnout.
Ráno jsem vstávala jako poslední. Všichni jsou ranní ptáčata, jen já tu vyspávám. Meanie už měla hotovou snídani a moje porce mě čekala venku u vyviklaného stolku, u kterého jedli i ostatní. Meanie si o chvíli později přisedla za námi a nasnídali jsme se všichni společně. Stolek stál těsně před našim bydlením a byl z něj opravdu překrásný výhled na okolní hory. Slunce pomalu putovalo po obloze a hřálo mi záda. Byl to skvělý pocit. Svoboda. Přátelé. Zázemí.
"Chutná? " Zeptala se mě Meanie, když jsem dojedla svou porci.
"Bylo to naprosto skvělé, jsi úžasná kuchařka, Meanie. "
Podle spokojených výrazů Mika a Olivera to vypadalo, že jim také chutnalo. Ještě chvíli jsme si všichni společně povídali a potom jsme se pustilu do práce. Já s Meanie jsme vyrazily do hlubin lesa na lesní ovoce a Mike s Oliverem se vydali pro dřevo na oheň.
Meanie sbírala borůvky a já zase maliny. Netrvalo ani tak dlouho, jak jsem očekávala a byly jsme se sbíráním hotové. Když jsme se vrátily, Oliver se staral o dřevo mezitím co Mike se snažil dát do kupy rozviklaný stůl.
Když se blížil čas oběda, tak jsem náš společný úlovek rovnoměrně rozdělila mezi nás všechny. Bylo toho opravdu hodně, tak jsme se najedli všichni dosyta.