Alfa, Beta, Omega

×13×

Bun:

Sluneční Vlk už byl dávno za polovinou své cesty. Chvíli jsme ještě následovali skupinu únosců, ale brzy jsme se dostali k základně. Málem mi spadla čelist z toho, jak byla základna obrovitá. Vypadala majestátně a byla zdobená snad všemi dekoracemi v šedých až modrých barvách.

,,Páni..." Uniklo mi. Byla to nádhera. Ani sídla Dlouhých Tlapek nebyla tak přenádherná.

Skupina zašla do základny. Vchod hlídali dva vlci. Byli velcí a mohutní. Oba měli šedou srst. Pohled jim směřoval přímo před ně a výraz v obličeji měli neutrální až mírně zamračený. Šel z nich strach.

Podívala jsem se na Gabona a Lidona. Ani oni nevypadali lépe. Měli strach, stejně jako cizí smečka.

,,Musíme jít hned. Jinak se k tomu už neodhodlám." Špitla jsem směrem k vůdci cizí smečky. On zatvrdil svůj výraz a pohled zaměřil na mě.

,,Jak se vlastně jmenujete?" Pokusil se vůdce cizí smečky odlechčit situaci. Vlídně jsem se usmála.

,,Já jsem Bun." Začala jsem.

,,Já Gabon." Řekl Gabon a tiše si odkašlal.

,,Lidon, jméno mé." Představil se Lidon a radostně se ušklíbl.

,,Naše smečka bývala DETNOR. Nikdo nemá celé jméno, máme jen písmena, ale i přezdívky. Já jsem D, ale i Dum." Dum následně představil svou smečku. Eb byl hnědý vlk s bílímy skvrnami se sytě žlutýma očima. Tay byl Alfa, který teď je v zajetí. Je šedý s oranžovýma očima, už trochu starý, ale stále hrdý a majestátní Alfa. Nio byl trochu menšího vzrůstu než ostatní. Sametově bílou srst mu zdobily sněhově bílé fleky na zádech. Měl až nepřirozeně světlé, modro šedé oči. Ovo byl temně černý vlk se žluto oranžovýma očima. Runa byla vlčice s kožichem, který obsahoval snad všechny možné barvy. Od bílé, přes hnědou, až černou. Měla lehce načervenalé oči, ale spíše do růžova.

,,Už opravdu musíte jít. Dávejte na sebe pozor." Zakňučela Runa a olízla Dumovi ucho. Neuniklo mi krátké protočení očí a nechuť ze strany Duma.

,,A vraťte se celí." Usmál se smutně Gabon. Lidon kývl hlavou a ušklíbl se. ENOR se uklonili a D jen chvíli po nich. V úkloně se na mě podíval a pohledem mi říkal, ať se taky ukloním. Učinila jsem tak a trochu zmatení Gabon s Lidonem se také radši uklonili. Všichni jsme znovu zvedli své hlavy a Dum se na mě nenuceně usmál. Upřímný úsměv jsem mu opětovala a úsměv mi z tváře nezmizel ani tehdy, když jsem pohledem přeplula na obrovskou budovu kus od nás. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a s Dumem jsme jako jeden vlk vykročili vpřed.

Vygumovala jsem svůj úsměv a na jeho místo nastoupil chladný a zmučený pohled. Pokřivila jsem své držení těla a nedošlapávala jsem na pravou přední nohu, aby to vypadalo, že kulhám. Dum se naježil, aby vypadal ještě větší, než ve skutečnosti je a v obličeji se tvářil, jakoby mu to tu celé patřilo.

Strážní už si nás všimli a stočili k nám pohledy. Nic se z nich nedalo vyčíst. Bohužel ani to jestli nám věří nebo ne.

Už jsme byli jen asi dvě vlčí délky od vchodu, když jeden z nich řekl.

,,Odkud je?" Zeptal se chladně, až se mi z toho naježila srst na hřbetu.

,,Z jihu." Řekl Dum a pohled stále pevně upíral na toho, který se ptal.

,,Takže z hor, jo? Byla samotářka?" Ptal se dál ten první.

,,Ano, samotářka." Kývl Dum.

,,Odveď ji do sektoru sedm. Dnes přivezli další tři z hor, takže tam bude zmatek. Toho otroka jsme poslali na poslední fázi. Takže ještě větší zmatek." Uchechtl se a potichu se zasmál.

,,Pravidla!" Zavrčel druhý strážný a zamračil se. Ten co mluvil s Dumem hned zmlkl a sklonil hlavu dolů. Oba najednou uhnuli z cesty a Dum se mnou prošel dovnitř. Ti dva už si nás nevšímali. Štěstí bylo, že na všech chodbách byl napsán směr. Všímala jsem si každé chodby a každého nápisu. Každopádně jsem si všímala i krásy. Chodby byly modrošedé a byly mramorově lemovány. Podlaha byla z nějakého šedého dřeva.

,,Tady to je." Šeptla jsem a hlavou jsem kývla směrem k nápisu SEKTOR SEDM. Byla tu docela ozvěna.

,,Podle toho strážného je Tay na poslední fázi. Docela se bojím, že to je něco jako jatka. Bojím se o něho. Víš, je to můj otec. Proto jsem zatím vůdce smečky já." Pousmála jsem se. Úsměv mi však hned zmizel z tváře, jakmile jsem uslyšela řinčení železa, skřeky a pláč vězňů. Zalil mě studený pot, stáhla jsem ocas mezi nohy a strachem se mi zježila srst na hřbetě. Dum se hluboce nadechl a vydechl a hrdým krokem šel dál. Já se krčila a šla jsem pomalu za ním.

Ahoj, omlouvám se, že už hodně dlouho nevyšla žádná kapitola. Dostala jsem se do fáze, kdy mě psaní nebavilo a když už ano, tak jen chvílemi, protože na konci školního roku pořád z něčeho píšeme, tak jsem ani neměla moc času. Doufám, že se kapitolka líbila😁

Korynek_