Bun:
Všichni vězni byli v klecích. Řvali a skučeli bolestí, když se jim řetězy zařezálaly do kůže. Úplně poblázněně křičeli po ostatních a klepali s celou klecí. Na všechny byl přímo ubohý pohled. Někteří jen v klidu seděli. Věděli, že šance na to se odtud dostat je nemožná.
Co mě překvapilo bylo, že tu byl jen jeden strážný. Ale byla tu dost velká ochrana proti útěku vězňů.
,,Box 1776. 18. patro. Kód stejný jako číslo boxu." Řekl ten strážný hned u vchodu. Trochu se i usmál. Dum se taky usmál a děkovně kývl hlavou. ,,Stát!" Zakřičel za námi, když jsme ušli asi dvě vlčí délky. Oba jsme se otočili na strážného. Ve tváři se mu zračil zadumaný výraz.
,,Co se děje?" Zeptal se Dum a mírně natočil hlavu na stranu. V očích se mu třpytila nervozita a strach.
,,Tebe jsem tu ještě nikdy neviděl. Všichni co tu pracují jsou mi zmámí, ale ty ne. V očích máš strach a na tu vlčici jseš nějak mírný. Takže se ti buď hnusí tahle práce, nebo jsi sem s ní přišel někoho osvobodit. Nemám snad pravdu?" Bála jsem se. A to hodně. Hodila jsem krátký pohled na Duma. Vypadal, jako by sváděl svůj vnitřní boj. Byl stejně vykolejený jako já.
,,Ehm... No my..." Začal Dum.
,,To nic. Jsem rád, když se někdo takový objeví. Od té doby, co tu pracuju, to jde od desíti k pěti. Unášíme čím dál tím víc vlků a vlčic jenom pro to, abychom nabrali nové vojáky a lékaře. Ti, kteří patří do elitní pokrevní linie si vybírají vlky, kteří se právě stanou lékaři nebo vojáky. Zvolení si musejí projít těžkým obdobím psychyckého i fyzyckého týrání. Musejí při tom zapomenout na rodinu, přátelé a popřípadě druha či družku. I já jsem si tímhle prošel, ale držel jsem si ty vzpomínky. Oni to nevědí, protože to ani nemají jak zjistit. Ostatní armádníci jsou však zlomení. Žijí jen ze lží elity. Elita tvoří zrůdy. K jídlu dostáváme vlčí maso z poslední fáze. Je to kanibalistické a je to jako koncentrační tábor. Poslední fáze je místo smrti. Deně tam umírají desítky vlků. Z mého pohledu je to sadismus. Elita má i vlastní vyhídkové místo. V poslední fázi je tolik mučících nástrojů, že byste je ani nadokázali spočítat. Napříkad skřipec, železná panna nebo knuta. Tenhle osud bych nepřál ani svému nepříteli. Mimochodem jsem Drill. Tak a teď mi řekněte pro koho jste si přišli." Usmál se Drill.
,,Pro moji kamarádku Zartau a Dumova otce Taye. Zartaa sem dorazila dnes. Tay je otrok a prý ho už poslali do poslední fáze." Drill kývl.
,,Dobře. Ty," Podíval se na mě ,,běž osvobodit Zartau. Kód je stejný jako čísko boxu. Ty," Kývl k Dumovi ,,buď tady a vypadej jako by jsi zde měl stráž. Nikdo by už neměl přijít. Já jdu pro důvod k evakuaci. Jakmile se rozezvoní alarm, okamžitě se schovejte u klece Zartai." Rozkázal Drill a běžel pryč.
Drill:
Běžel jsem ke svému bratrovi Opperovi. Je to lékárník a s jeho pomocí bych mohl sfalšovat důvod k evakuaci. Za chvíli jsem v laboratoři, kde najdu svého bratra skoumat něco pod mikroskopem.
Jak se tyhle všemožné i nemožné přístroje vyrábí mi asi nikdo nikdy nevysvětlí.
,,Oppere, potřebuju tvojí pomoc. Potřebuju evakuaci a to hned. Prosím. Přišli sem nějací vlci a chtějí vysvobodit svoje přátelé. Byla by to šance na naší svobodu." Vysvětlil jsem v rychlosti svojí situaci.
,,Brácha, to nejde. Nemůžu jen tak vytvořit důvod k evakuaci. Je to nemožný." Řekl smutně Opper.
,,Co třeba nějaký výpadek systému pro kontrolování nebezpečných látek v základně. To by fungovalo, no ne?" Zeptal jsem se s nadějí v hlase. Opper se usmál a běžel k nejbližšímu armádníkovi.
,,Právě jsem se dozvěděl o úniku nebezpečných plynů sem, do základny. Musíme se všichni co nejrychleji evakuovat." Armádník se hned rozeběhl pryč, aby spustil alarm. Opper se na mě otočil, plácli jsme si tlapkami a zasmáli se.
,,Co to tu vyvádíte?" Zeptali se dva armádníci, kterých jsem si doteď nevšiml. S Opperem jsme ztuhli. Pohledy jsme si vyměnili pár slov a jako jeden vlk jsme se rozeběhli pryč. Armádníci běželi jak jinak, než za námi. Běželi jsme až k sektoru sedm. Už se rozezněl alarm a my jsme vběhli vchodem dovnitř. Ohlédl jsem se a armádníci byli ještě blíž. Běželi jsme do schodů nahoru a za chvíli kolem nás prosvištěla střela a srazila jednoho z nich. Usmál jsem se a zaútočil jsem na druhého. Přidali se všichni a za chvíli jsme ho skolili.
Bun:
Podívala jsem se na číslování klecí a našla jsem si číslo 1776. Běžela jsem ke schodům. Jakmile mě vězni viděli, začali na mě pokřikovat, škemrat a prosit, abych je pustila ven. Otočila jsem se na Duma. On měl ve výraze provinilost. Za to, že nevíme, jestli jim můžeme pomoct. Jedno vím ale jistě. Pokud do světa na jedno území vypustíme nad 1750 vlků, nemůžou to všichni přežít. Nebude dostatek potravy a všechno bude zničeno.
Hluboce jsem si povzdechla a po chodech běžela dál do 18. patra. Snažila jsem se co nejméně vnímat nářek, křik a prosby uvězněných. Do očí mě udeřilo číslo 18 na zdi. Běžela jsem tímto patrem dál a docela zadýchaná jsem doběhle k číslu 1776, kde v kleci poklidně ležela čistě bílá vlčice.
,,Zartao!" Vykřikla jsem a začala zadávat kód na elektrický zámek. Kovové dveře se s vrzáním otevřely. Zartaa vyběhla ven, objala mě a olízla mi ucho. Vřele se na mě usmála.
,,Kde jsou Gabon s Lidonem?" Zeptala se Zartaa.
,,Venku. Jsem tu s Dumem. Jeho smečka tu má Alfu. Je to smečka DETNOR. Nikdo nemá jména, ale jen písmena a..." Nestihla jsem ani doříct větu a celá budova se rozezněla hlasitým alarmem. Začala blikat červená světla.
,,Co se to děje?" Zeptala se udiveně Zartaa. Kulišácky jsem se usmála.
,,Náš plán." Zasmála jsem se a rozeběhla se zpět ke schodišti vyhlížet Duma, který už spěchal nahoru. U vchodu jsem viděla vbíhat Drilla a po jeho boku ještě někoho. Můj úsměv se rozšířil, ale jakmile jsem uviděla jejich vyděšený výraz a dva vlky sprintující za nimi, úsměv mi povadl. Rozeběhla jsem se dolů, abych pomohla v boji. Tohle se opravdu bez boje neobejde. Zartaa s podivením sprintovala za mnou. Na schodech jsme minuly Duma. Ani jedna z nás se nezastavila, tak Dum pochopil a běžel těsně za mámi. Drill a jeho spojenec už zpomalovali. Armádníci za nimi však stále drželi tempo. Věděla jsem, že jestli armádníci chytí naše spojence, boj bude zbytečný a náš útěk se nepodaří. Vlci, proti kterým běžíme už si nás všimli. Armádníci trochu zpomalili, protože si mysleli, že bude boj. Já jsem naopak zrychlila a v plné rychlosti narazila do jednoho z nich. Odletěl o pár vlčích délek dál a hřbetem narazil do zdi. Měl zavřené oči a nehýbal se, ale dýchal. Druhý armádník se zatím pustil do Drilla. Byli jsme v přesile a brzy jsme ho omráčili.
,,Tudy!" Vykřikl Drill a rozeběhl se dolů ze schodů.
Další kapitolka je na světě. Trochu jsem tu knihu posunula jinam, než jsem původně plánovala. Mělo to být je tak v lese, ale já to dostanu až sem do nějaký základny, kterou nemají snad ani lidi, natož vlci. XD Doufám, že se kapitolka líbila 🤍
Korynek_
ČTEŠ
Alfa, Beta, Omega
Acak,,Teď se sebereš a vypadneš z mojí smečky. Nemám problém tě zabít." Vrčela Alfa vlčice na temně černou Omegu. Ona se během jediné chvíle otočila a vyběhla do lesa. Měla na krajíčku, ale jakmile opustila hranice smečky, slzy jí zamokřily její kožich.
