Začali Jsme Trochu Jinak

Prolog

    Upřímně, tenhle život miloval.
    Miloval tu jistotu, kterou mu každý den přinesl, to ale neznamenalo, že měl každý den pečlivě naplánovaný do puntíku.
    Jeho život nebyl takový povrchní stereotyp, naopak v něm bylo až příliš akce a vzrušení, ale na tom vlastně nezáleželo. Nikdy by to ani za nic na světě nevyměnil.
    Podíval se vedle sebe, kde zatím pohodlně spal muž, kterého si před tolika lety vzal za manžela, a užíval si té tichosti, než se postupně začnou probouzet jejich děti.
    Kde kdo by to mohl označit za manželství příliš rychlé, a oni dva to nikomu nevyvraceli, protože to byla pravda, znali se jen dva měsíce než se vzali, ale bylo to kvůli špatným okolnostem, které k tomu vedli.
    Bylo to manželství z pomoci příteli, a ani jednomu překvapivě nevadilo, že to bude znamenat spojení na celý jejich život. Byla to dlouhá a trnitá cesta, která se neobešla bez hádek, velkého strachu a obav, ale nakonec se dostali tam, kde byli dnes.
    Pokud by se ho někdo zeptal, jestli by něco ve svém životě změnil, odpověděl by bez váhání že ano, ale nebyl by to ten okamžik, kdy svého přítele prosil o to, aby si ho vzal, protože jinak uvízne v nevýhodné manželské smlouvě s ženou, kterou si ani vzít nechtěl. Možná před dlouhou dobou ano, ale ne v době, kdy poznal toto nádherné stvoření.
    Překvapilo ho, že nemusel dlouho přemlouvat, a jak se o několik let později dozvěděl, jeho manžel k tomu měl důvod, který mu stále ještě neřekl. Netlačil kvůli tomu na něj. Znal ho příliš dobře na to, aby moc dobře věděl, že když na něj bude tlačit, nikdy se nedozví to, co chtěl vědět. Nebyla to životně důležitá informace a tak nebylo třeba, aby musel znát skutečný důvod souhlasu se svatbou.
    Mohl poděkovat všem vyšším mocnostem za to, že mu do cesty postavili někoho, jako byl jeho manžel. Byl to milý, laskavý, chápaví a v neposlední řadě okouzlující muž, se srdcem na správném místě, ale pokud jeho, nebo jeho rodinu a přátele, ohrozil na životě, byl nemilosrdný, tvrdý, bojovný, a hlavně ochranný. Uměl být zuřivý stejně dobře, jako uměl být vášnivý.
    Tiše si povzdechl, když si vzpomněl na tu konkrétní vzpomínku. Byl to jeden z  jejich nejhorších dní, protože někdo unesl muže, který ho vychoval, a jeho manžel ho považoval za rodinu. Srovnal by se zemí celou Ameriku, jen aby našel svého tchána a dovedl ho zpět do bezpečí.
    A málem to udělal.
    Nebyl to jediný únos v jejich životech, a nebyl ani poslední, každý den se báli o bezpečí svých děti právě kvůli tomu kdo jsou, ale měli oporu jeden v druhém, nikdo a nic jí nemohlo narušit.
    Vášnivá stránka jeho manžela však byla něco jiného.
    Jejich včerejší noc toho byla jasným důkazem. Dokázal ze svého manžela dostat tolik vzrušujících zvuků, které z něj nikdo jiný dostat nedokázal, a ani by to nikomu jinému nedovolil.
    Jemně odhrnul pramen vlasů z obličeje toho úžasného muže, a odhalil jizvu, která byla důkazem toho, že pro lidi, které miluje, udělá naprosto cokoliv, i když to znamená další jizvu na těle.
    On sám to neviděl jako znetvoření a po čase o tom přesvědčil i jeho. Byl to důkaz jeho odvahy a statečnosti, která mnohdy převyšovala tu jeho. Byl to také první důkaz toho, že jeho manžel ho začal vidět než jen jako muže, kterého si vzal, protože mu chtěl pomoci. Tehdy ale ještě nevěděl, na co se má dívat.
    Takže ano. Opravdu děkoval každému za to, že se jeho manžel rozhodl žít v Americe a ne ve své rodné Británii. Ať už sem odešel ze špatné zkušenosti, a on věděl, že to bylo kvůli tomu co se mu stalo, rozhodně by vyhledal ty lidi a jednoduše by jim řekl díky, ale slíbil, že je nebude hledat, protože slova díku by nebylo to jediné, co by řekl.
    Znal svého manžela lépe, než kdokoliv jiný.
    Věděl o každé špatné zkušenosti, o všech zradách a manipulacích, které mu udělali, a jeho manžel na oplátku věděl naprosto všechno o něm. Trvalo to dlouho, než se jeden druhému otevřeli natolik, aby v něm ten druhý nevěděl zlomeného člověka, který si zasloužil všechny špatnosti světa a nic dobrýho z toho, co jim mohl život nabídnout.
    Hodně se to zlepšilo, když společně adoptovali svého syna. Byl to chlapec, který vyrostl v násilnické domácnosti, kde otec chlapce chladnokrevně zavraždil svou manželku, a během vyšetřování vraždy to dítě odešlo do sirotčince.
    Dlouho tam ale nezůstal, protože v něm viděl dokonalou směsici sebe samotného a jeho manžela, a tak se o něm doma zmínil. Nebylo třeba dlouhé přesvědčování o tom, že si toho chlapce adoptují a vychovají ho s láskou, kterou si zasloužil.
    Tato zkušenost je velmi sblížila a oni si uvědomili, že i oni si zaslouží žít šťastný život, protože toho špatného už si užili víc než dost. Pomohlo jim to k početí jejich prvního biologického dítěte, což byla mimochodem tvrdá zkouška, protože museli se vší jistotou ujistit jejich adoptivního syna, že ho nebudou milovat o nic méně, jen miminko bude potřebovat trochu víc času, ale bude také potřebovat staršího bratra.  A po narození jejich dcery, to bylo naprosto úžasné, protože jejich syn vzal roli staršího bratra do svých, v té době pětiletých, rukou, a o svou sestru se staral tak moc, jak mu to jeho věk dovolil.
    Slyšel jak se otevírají dveře jejich ložnice a koutkem oka zahlédl, jak do místnosti vchází jejich nejmladší, tříletý syn, a nenápadně se snaží dostat do jejich postele. Bez ohledu na to, jak moc milovali své děti, milovali také klid ve své vlastní posteli, ale pokud se jejich děti rozhodli, že v šest hodin ráno je ten nejlepší čas na mazlení, ani on, ani jeho manžel, by jim takové potěšení neodepřeli. Museli si tyto chvíle užít, dokud jim tato mazlení jejich děti dávali, protože jednoho dne, už se nebudou chtít se svými rodiči mazlit.
    Ozvalo se tiché šeptané: „Papa?“ a on se jen usmál na drobnou postavu jeho syna, který mu byl tolik podobný, ale měl oči svého nositele, jak natahoval své malé ručičky v tiché žádosti o zvednutí na postel, protože byla příliš vysoko.
    Nemohl odolat těm psím očím, kterými na něj jeho syn zíral, věděl že od svého nositele zdědil i tento pohled, a zvedl malého chlapce na postel, a něžně ho zvrtal mezi sebe a jeho manžela.  Zelené oči zazářili skutečnou dětskou radostí, a hned poté bylo v jeho očích vidět, že vymyslel nějakou neplechu, nebo spíše nějaký čin, který většinou mívá za následek jejich smích.
    Jeho syn se otočil směrem k jeho druhému otci, dal mu dětskou, mokrou pusu na tvář, a jen bůh věděl, kde to tohle dítě vidělo, ale vzápětí na to, vystrčil svůj malý jazýček a olízl svému otci půlku tváře, pěkně od zdola až nahoru.
    Nedokázal ovládnout záchvat smíchu, když se ozvalo ospalé: „No fuj,“ a když se díval, jak se objevil znechucený výraz a ruka, která utírala sliny ze tváře.
    Miloval tahle rána, která znamenal, že se probouzí se smíchem, nebo úsměvem na tváři. Ať už se jednalo o probuzení jeho samotného, nebo jeho manžela. Trpělivě však čekali na další členy jejich rodiny, protože nikdy to neskončilo návštěvou jen jednoho jejich potomka. Sotva tuto myšlenku dokončil, přiběhl k nim druhý nejmladší syn, dvojče toho nejmladšího, a energeticky rozpoutalo hurikán a hluk, počínaje jejich dveřmi, a končíce lechtáním.
    Jejich návštevu postele zakončila jejich jediná šestiletá dcera, která vkročila do místnosti jako malá dáma, kterou skutečně byla, ale nikdy nedokázala odolat zábavě, ať už se jednalo o ranní dovádění v posteli se svými bratry a rodiči, nebo vytváření nejnovější neplechy, se kterou jí pomáhali všichni tři její bratři.
    Nejstarší, jedenáctiletý syn už na takové věci už nebyl. To ale neznamenalo, že se nešel podívat na hluk a nepořádek, který se obvykle odehrával, do jejich postele si vlezl jen v případě, že byl klid a nikdo se ho nesnažil narušit.
    Takže když se objevila zrzavá hlava jejich nejstaršího, bylo to pro něj dokonalé ráno, které kdyby se neuskutečnilo, bylo by něco velmi špatně, a on i jeho manžel to moc dobře věděli. Milovali své děti natolik, že to uměli poznat, a trpěli s nimi pokaždé, když trpěli i oni.
    Cesta sem byla dlouhá a trnitá, měla dobré i špatné úseky, jindy bylo ticho po pěšině, jindy to byli dny, kdy se ani jeden nezastavili, ale stálo to za to. Stálo to za každou unci trpělivosti, kterou s ním jeho manžel měl, a stálo to za každý den, kdy zjistil, že opravdu není nic špatného na tom, aby se zamiloval do muže, kterého si vzal.
    Vzali to trochu jinak než ostatní páry, nejdřív svatba, pak dítě a nakonec láska, ale oba mohou říct, že konečně ve svém životě dosáhli štěstí, alespoň co se týče lásky a rodiny.
    A on, Barry Allen nikdy nezapomene na ten den, kdy poprvé potkal toho černovlasého, zelenookého a geniálního Harryho Pottera.
    Nikdy nezapomene na ten den, kdy ho zasáhl blesk a že ho Harry celou tu dobu podporoval. Miloval ho jako superhrdinu, ale miloval ho i jako Barryho Allena. A Barry miloval Harryho.
    Nikdy nezapomene na ten den, kdy objevil nějakou podivnou manželskou smlouvu, kde si měl vzít Iris, kdyby jí stále miloval ani by si nečetl podmínky té smlouvy, ale protože už tu ženu nemiloval, se zájmem si přečetl, všechno a zděsil se, když smlouva byla uzavřena se souhlasem jejich matek. Nikdy nebyl tak nervózní jako ten den, kdy se Harryho ptal, jestli si ho vezme, protože jinak skončí v manželství, které by z něj udělalo otroka.
    Ještě více se divil, když Harry skoro bez váhání souhlasil, že ano, že si ho vezme.
    Dodnes neznal ten důvod, proč tak inteligentní a geniální muž souhlasil s manželstvím do konce života, aniž by se nad tím zamyslel.
    „Podělíš se se mnou o to nad čím přemýšlíš?“ Barry se dostal ze svého přemýšlení a zamrkal nad prázdným pokojem,
    Kdy sakra jejich děti odešli, to nějak nepostřehl.
    „Jen jsem si na něco vzpomněl.“ usmál se na Harryho ležícího vedle něj, a úsměv nezmizel z tváře jeho manžela.
    „A na co?“ a stejně jako jejich nejmladší syn, i Harry uměl dokonalé psí oči, kterým prostě nešlo odolat.
    „Proč jsi skoro okamžitě souhlasil, že si mě vezmeš.“ Barry opravdu věděl, že některá témata jsou tabu.
    Tohle však nebyla otázka, jen nedokázal lhát svému manželovi, protože by to stejně poznal, a Harry věděl, že to otázka prostě nebyla. Jen odpovídal. I tak z Harryho tváře úsměv zmizel.
    Sledoval jak se normálně uvolněná a šťastná tvář prohloubila do zamračení, v jeho očích ale neviděl žádnou zlobu nebo zuřivost. Možná by dnes dostal svou odpověď. Netlačil by na něj, kdyby mu zase odpověděl: „Ještě nejsem připravený o tom mluvit.“
    Nakonec Barry znal většinu jeho života a to i včetně toho, že byl čaroděj, že ve svých sedmnácti letech byl nucený někoho zabít a popisoval svoje školní léta, i když měl podezření, že některé věci mu neříkal, nebo je prostě úmysně vynechal, ale nikdy nezjistil důvod jeho odchodu z Británie.
    Už několikrát ho napadlo, jestli souhlas s manželstvím a Harryho odchod z rodné země spolu nějak souvisel, ale nikdy se neptal, dokud mu o tom Harry sám neřekne. Nakonec i on měl některé věci, o kterých nechtěl mluvit a Harry chápal tu obrovskou potřebu času se se vším vyrovnat a pak o tom mluvit. Byl stejně trpěliví jako chápaví. Nebylo třeba dodávat, že to je z vlastní zkušenosti.
    A pak Harry řekl větu, kterou nikdy nečekal, že uslyší: „Aby jsi to pochopil, musím začít tam, kde skončilo vyprávění mých školních let.“ a nejspíš to byla pravda.
    Barry znal Harryho školní léta, ale nikdy neslyšel ani náznakem slova o tom, co se stalo potom.
    „A povíš mi o tom?“ nebylo to tlačení na pilu.
    Byla to jen pouhá nabídka k vyslechnutí dalšího příběhu, který Barry ještě neznal.
    Po tolika letech se začínal cítit nadějně.
    Konečně by mohl znát odpovědi na některé ze svých otázek, a konečně by mohl Harrymu pomoci se s tím vypořádat, než se utápět v pocitech, které už ho neměly ovlivňovat, ale ovlivňovali.
    Poprvé, od doby, kdy mu začal Harry vyprávět svůj životní příběh, Barry slyšel tiché: „Ano, řeknu ti o tom.“